Autobiografie cyklisty Jiřího Ježka „Frajer“, byla beznadějně vyprodána a během pár měsíců zmizela z pultů knihkupectví. Jirka se přes řadu žádostí rozhodl, že „Frajer“ se zatím dotiskávat nebude. I toto rozhodnutí množí řadu otázek na našeho nejlepšího cyklistu, zda se jeho kniha dočká dotisku, případně pokračování v podobě „Frajera 2.“.
Redakce webu ČATHS vám přináší volné pokračování knihy Frajer, kdy v ročním seriálu rozhovorů společně prožijeme rok s jedním z nejlepších cyklistů světa – Jiřím Ježkem.
1. Jak vypadaly letošní Vánoce Jirky Ježka v Austrálii?
Musím přiznat, že se mi letos do Austrálie moc nechtělo, loňská sezóna byla dlouhá a náročná. Končil jsem až v polovině listopadu a představě, že budu za necelý měsíc opět závodit, se bránila nejen hlava, ale i celé tělo. Na druhou stranu, můj letošní závodní program v Austrálii byl natolik lákavý, že by byla škoda pozvání odmítnout. Teď zpětně jsem moc rád, protože tenhle rok „Australská mise“ stála opravdu za to!
2. Kolik hodin denně jsi v Austrálii trénoval a jak takový trénink vypadá, jezdíš sám nebo ve skupině cyklistů?
Vzhledem k únavě po loňské sezóně, vzhledem k náročnému závodnímu programu, i vzhledem ke skladbě následující sezóny, jsem letos v Austrálii nijak moc netrénoval.
Hned po příletu jsem měl prakticky jen dva dny na rozkoukání a už mě čekal jedenáctidenní závodní blok. Jedenáct dní závodů v kuse! A každý den jinde, dlouhé přesuny, přelety. Po skončení závodů jsme měli ještě týden do odletu, který jsem pojali poprvé trochu volněji, než předchozí roky.
Trénoval jsem jen 2-5hodin denně, většinou brzy ráno, a zbytek dne jsem se věnoval Soně. Měli jsme krásnou týdenní minidovolenou. Trochu jsme cestovali, trochu odpočívali… Takže kolo jsem úplně nezanedbával, ale bylo to jen podle aktuální chuti.
O mně je známo, že nejraději trénuji sám, nebo jen se svým trenérem. Ale v Austrálii mám spoustu přátel – cyklistů, které pak celý rok nevidím, tak že většinou jezdím se skupinou. Takové tréninky se stejně jako na celém světě nakonec „zvrhnou v závod“, takže jsou to vyjížďky docela kvalitní.
Na Gold Coast, kde jsem v Austrálii nejčastěji, je spousta cyklistů, vypadá to jako na jaře na Mallorce. Již od 5:00 vyráží po půl hodině různě početné skupiny, v nichž jsou jak hobby cyklisté, amatérští závodníci až po jezdce Pro Tour týmů.
3. Absolvoval jsi velmi úspěšně sérii kritérií a dráhových závodů s profesionály. Který závod byl z Tvého pohledu nejlepší, kdo z osobností světové cyklistiky se závodů účastnil kromě Tebe a jaký máš z celého seriálu pocit, v porovnání s roky minulými?
Letos jsem startoval ve dvou sériích. Nejprve to bylo šest dní dráhových závodů na Tasmánii – Tasmanian Cycling Carnivals, kam jsem se vrátil po dvouleté pauze. Jezdil jsem po boku mistrů světa, vítězů světových pohárů a dalších vynikajících dráhařů z Austrálie, Nového Zélandu, USA a Asie. Z Evropy jsem tam byl letos jediný já – navíc ještě s jednou nohou, takže starý kontinent moc dobré zastoupení neměl :-). Ale aktivním závoděním jsem si získal diváky a organizátoři byli s mým výkonem velice spokojeni. Dokonce jsem vyhrál dva menší závody a v těch nejdůležitějších jsem se téměř pravidelně dostával až do finále, což nikdo nečekal. V opravdu silné konkurenci profesionálů byla radost závodit a já si skvělou atmosféru s chutí užil. Každý den přišlo kolem šesti tisíc diváků a při vloženém městském kritériu v Launcestonu jich po trati bylo přes deset tisíc! Diváci byli fantastičtí, po dvou letech mé absence na této sérii na mě nezapomněli a já si připadal, že závodím v domácím prostředí.
Hned po té, jsem se přesunul do Melbourne, kde mi druhý den startovala další série závodů, tentokrát čistě silničních kritérií – Jayco Bay Classic. Tento seriál je v Austrálii nesmírně prestižní a startují zde nejlepší domácí profesionálové – vítězové etap na Tour de France, jezdci týmů Pro Tour, mistři světa. Bylo to … prostě superrychlé! Zažil jsem toho na kole už hodně, závodil jsem na prestižních kritériích po Tour de France, ale tohle byly jedny z nejrychlejších závodů. Scénář byl každý den stejný – hned po startu jsem se propadl na poslední místo a tam jsem se snažil udržet pelotonu až do cíle. Neustále jsem musel „přeskakovat“ závodníky, kteří nevydrželi tempo a odpadali, a bylo jich každý závod opravdu hodně. Musel jsem ze sebe vymačkat úplně všechno, abych se udržel v závodě a opět mi v tom úžasně pomáhali diváci. Když jsem každý den v cíli viděl obličeje těch největších hvězd, bylo mi jasné, že to bylo těžké pro všechny 🙂
Stejně jako na Tasmánii mne v televizi i v novinách každý den chválili nejen za (pro ně) těžko uvěřitelný sportovní výkon, ale hlavně za skvělou inspiraci a pozitivní příklad. Měl jsem z toho radost, protože právě motivace a inspirace lidem je důvod mého závodění.
4. Cyklistika je v Austrálii jedním z nejpopulárnějších sportů. Jak místní obyvatelé vnímají Jiřího Ježka, jako úřadujícího mistra světa? Je možné tuto zahraniční popularitu nějak srovnat s Tvou popularitou v ČR?
Tohle já moc nesleduji a vlastně ani nevnímám. Snažím se bavit diváky a předvést svoje maximum. Ostatně i proto mě organizátoři na závody zvou. Samozřejmě, že je pak milé, když vidím, že to diváci ocení.
5. Bohužel UCI nepovolila absolvovat pokus o světový rekord v hodinovce v hale v Motole. Pro pokus musíte zvolit UCI předepsanou halu a již „prosákla“ na svět informace, že oficiální pokus o světový rekord v hodinovce by mohl být absolvován na podzim, v rámci Světového poháru dráhařů v Manchesteru. Co tomu říkáš?
Já nevím, byl jsem z toho trochu zklamaný, protože příprava nebyla zrovna jednoduchá. Teď si nedovedu představit, že znovu najdu motivaci to celé ještě jednou podstoupit. Momentálně mě to vůbec neláká.
Místo pokusu o rekord se 5. února v Motolské hale alespoň zúčastním exhibičních závodů našich nejlepších dráhařů. A pak už mám před sebou celou silniční sezónu, to je momentálně moje největší priorita.
Už se těším na první závody!
FOTO: Soňa Ježková
