Také znáte ten pocit? Nebo spíš potřebu, která vás nutí každý den s železnou pravidelností, sportovat. Jít si zaběhat, zajezdit na kole, plavat, „užít“ si svou hodinku denně v posilovně. Možností je řada.
Na celém světě jsou statisíce lidí, kteří jsou na tom úplně stejně a každodenně si najdou čas a prostor pro svůj sport. A nejsou ničím limitováni, jsou povzneseni nad nechápavé pohledy kolegů, když přijíždějí brzy ráno v dešti na kole do práce či o polední pauze míří na hodinku do posilovny, bazénu nebo jen ignorují výtah a v obleku poctivě vybíhají schody výškových budov.
Nevadí jim častokrát i velmi pokročilý věk, absence sportovního talentu, zdravotní handicap, nemají výkonnostní ambice ani potřebu komukoliv cokoliv dokazovat.
Proč to tedy děláme? Opravdu jen těžko lze uvěřit tvrzení, že jezdit na kole tři hodiny v mínus 7 stupních je nějaká super zábava a o pozitivních pocitech z takovéhoto tréninku by se také dalo celkem úspěšně diskutovat. Odpověď je ale snadná – sport je naší životní filozofií. Naším koníčkem a zábavou a pro řadu z nás i smyslem života. 
Mnoho lidí začíná sportovat častokrát až v pozdějším věku z důvodů zcela racionálních, např. na doporučení lékaře, ze snahy upravit životní styl, zhubnout, případně může být stimulem ke sportu také úraz, nemoc a prostá snaha dostat se zpět na původní kondici či zlepšit svou pohyblivost.
Toto každodenní sportování nám umožňuje pracovat na sobě, zdokonalovat se, zlepšovat, dokázat si, že na to pořád mám, že to zvládnu. Řada takto sportujících postupem času zjistí, že je ta každodenní aktivita vlastně baví. Sledují, jak se lepší, cítí se fyzicky i psychicky silnější a tak sportují dál a od určité chvíle jsou nervózní a podráždění, když jim např. pracovní či jiné překážky nedovolí absolvovat trénink.
K tomu, aby člověk celoživotně pravidelně sportoval, určitě nemusí mít za sebou kariéru výkonnostního sportovce, závodníka či dokonce profesionála ověnčeného medailemi z významných světových soutěží. Opak je spíše pravdou. Jen velmi málo výkonnostních sportovců se po letech profesionální dřiny dokáže motivovat k pravidelnému sportování i po ukončení aktivní profesionální kariéry. Sport je živil, trénink se stal nutností, závody stresem, nikoliv zábavou a duševní regenerací.
Ale přesto je pár těch, kteří se zaujetím dnes závodí v závodech pro širokou veřejnost, podobně, jako kdysi na mistrovství světa před vyprodanými tribunami. A vůbec jim nevadí, že dnes bojují např. o umístění ve třetí stovce závodníků, hobbíků i když kdysi patřili k absolutní světové extratřídě.
Myslím si, že to je asi ten pravý příklad sportu, jako životní filozofie. Tréninku, který nám pomáhá nejenom zdokonalit své tělo, své pohyby, koordinaci, ale především uvolnit naši mysl, navodit pozitivní myšlenky, stát se silnějšími. Vůbec nejde o to, abychom soupeřili s ostatními a byli lepší či horší než oni. Jde jen o to, co při sportu cítíme my sami a co nám sport přináší, čím nás obohacuje.
Na závěr použiji citát z knihy „O čem mluvím, když mluvím o běhání“ úspěšného a světově uznávaného spisovatele Haruki Murakamiho, který každý den, ve věku šedesát tři let, poctivě absolvuje svou mnohakilometrovou tréninkovou dávku:
„Kdo někdy zkusil zaběhnout maraton, poznal sám, že pro běžce nepředstavuje zvláštní problém, jestli snad v závodě nad někým konkrétním zvítězí, nebo ne.
Samozřejmě, že stát se běžcem vrcholovým, kterému jde o první místo, bude pro mě životně důležité, abych překonal všechny soupeře před sebou, ale pro obyčejného civilistu nějaké osobní vítězství nebo prohra tolik neznamenají. Možná, že jsou takoví, které v běhu motivuje touha „být lepší než ten a ten“, a možná, že jim to pomáhá při tréninku.
Většina obvyklých běžců se pouští do závodu s tím, že si nejdřív stanoví osobní cíl a řekne si: „Tentokrát to chci zaběhnout za tolik a za tolik“. Pokud to v daném čase uběhne, řekne si pak běžec (nebo běžkyně), že něco dokázal, pokud ne, ví, že tentokrát neuspěl. A i kdyby to neuběhl včas, pokud zažije uspokojení z toho, že ze sebe vydal všechno, co šlo, pokud má dobrý pocit, který ho vede, aby pokračoval, pocit, jako když člověk udělá velký objev, je možná i to jistý druh úspěchu.
Jinými slovy je pro vytrvalostní běžce důležité měřítko, jestli jsou, když doběhli, na sebe pyšní (nebo mají jiný podobný pocit).“
/Mgr. Viktor Zapletal/
Ilustrační foto: sportovní centrum Sport4you Přerov, Memoriál Karla Raise a Pražský půlmaraton – foto V.Vodičková
