Roman Grónský je nejenom aktivním sportovcem a funkcionářem ČATHS, ale také pamětníkem sportu tělesně handicapovaných.
A právě Roman přivedl Stanislava Losku ke sportu handicapovaných.
Přečťěte si zajímavý příběh jednoho z našich nejúspěšnějších lyžařů, v autentickém podání Romana Gronského…
Začátky a úspěchy Standy Losky v řádcích Romana Gronského…
Datum narození Standy Losky se dobře pamatuje, protože se narodil přesně dva měsíce před tím, než tanky spojeneckých armád udusily v r. 1968 zárodek klíčící demokracie u nás.
Již jako žáček, dorostenec i junior se v zimě proplétal slalomovými brankami a měl tak našlápnuto na velmi slibnou sportovní kariéru. Studoval v Brně a domů do Ostravy se vracel téměř každý víkend vlakem. Při jedné ze zastávek si v r. 1988 na olomouckém nádraží odběhl na perón do stánku pro občerstvení, ale zrovna když platil, tak se vlak začal rozjíždět. Myslel si, že vše stihne i s kelímkem v hrsti a pokusil se do vlaku naskočit. Bohužel se mu to nepodařilo a pod vlak spadl tak nešťastně, že ani rychlý převoz do olomoucké Fakultní nemocnice a následná šestihodinová operace špičkového chirurgického týmu již ruku nezachránila a musela být v nadloktí amputována.
Uplynulo pár let, kdy se musel vyrovnávat se svým handikepem, ale láska k lyžím jej neopustila. Dozvěděl jsem se, že na Beskydech „nějaký jednoruký mladík“ slušně lyžuje a začal jsem tehdy intenzivně pátrat po jeho adrese, což tehdy, kdy nebyl ani internet ani mobilní telefony, nebylo tak jednoduché. V té době již u nás probíhaly soutěže v alpském lyžování pro tělesně postižené jak u nás (zejména Krkonoše, Jeseníky), ale také v zahraničí. Konala se nejen mistrovství světa, ale také zimní paralympiády. V té době jsem se již také věnoval jako nadkolenní amputář sjezdovému lyžování TP a tak šlo o to, odchytit někoho někde na svahu v Jeseníkách nebo v Beskydech, kdo na něj má kontakt. Dobrá věc se podařila a tak po mém osobním kontaktu a vylíčení průběhu sjezdových soutěží paralympiády v Albertville/Tignes (r. 1992) se Standa velmi úspěšně začlenil do skupiny TP lyžařů. Vzhledem ke své předcházející přípravě neměl u nás konkurenci a opět se potvrdilo, že pokud trénovaný sportovec přijde k úrazu, jehož následkem je tělesné postižení, má nejlepší předpoklady vyniknout následně i mezi tělesně postiženými, zejména ve „svém“ sportu.
V r. 1994 již byl Standa nominován na paralympiádu do norského Lillehammeru, kde jsem byl tehdy vedoucím výpravy, tlumočníkem i koučem, ale tato paralympiáda se stala pro mne nezapomenutelná. Nejen proto, že tehdy sjezdoval i Michal Stark (pozdější úspěšný TP cyklista) nebo Petr Cabadaj (před tím úspěšný plavec), ale byla to první paralympiáda po rozdělení našeho státu na dvě republiky.
V úvodních sjezdových soutěžích se členům našeho týmu příliš nedařilo a všichni jsme tajně doufali, že se vše zlomí ve slalomu – byla to doslova poslední naděje – poslední den konání soutěží – poslední disciplina. Standa vyrazil do 1. kola slalomu svým typickým způsobem, tj. „bez bázně a hany“ a zajel skvělou 5. pozici před druhým kolem. V té době se jezdily tyto soutěže rozdělené na skupiny postižení a „jeho“ skupina LW 6/8 tj. sportovců s jednostrannou amputací horní končetiny byla tehdy velmi nabitá. Do druhého kola proto šel již „hop nebo trop“ a zajel skvělý čas, který jej po výpadku 4. v pořadí z prvního kola vynesl k bronzové medaili. Když jsem pak viděl filmový záznam, tak jsem ohromeně zíral na jeho jízdu, ve které prosvištěl poslední třetinu trati, jakoby neplatily fyzikální zákony a jen milimetry jej dělily od pádu nebo špicara.
Již se skoro stmívalo, kdy pořadatelé vyhlásili výsledky přímo u dojezdu slalomové trati a Standa celý šťastný s medailí na krku hodil pár věcí do ruksaku vč. specielní dřevěné krabičky na medaili, odpíchl se svou jednou holí a sjel pár set metrů k naší buňce s lyžemi a dalším vybavením. Za chvíli jsem tam dorazil i já a ptám se jej: „A kde máš tu medaili“ Odvětil „No přece na krku!“ No jo, jenže na krku měl pouze stuhu v norské trikolóře s kovovou destičkou, na které byl zbytek kroužku, na kterém původně visela těžká dvojdílná bronzová medaile – ta ale zmizela někde cestou ve sněhu… „No nevěš hlavu, já to zkusím nějak zařídit“ a převzal jsem od něj tu krabičku se stuhou. Večer na vedení paralympijských her jsem získal náhradní, ale úplně stejnou krabičku s kompletní medailí, kterou jsem pak Standovi předal. Ale ta původní krabička se stuhou, kterou měl na krku po vyhlášení výsledků na svahu mi zůstala dodnes na památku. Medaile je o to cennější, že je jedinou medailí, kterou český reprezentant dovezl z Lillehammeru (na olympiádě tehdy všichni čeští sportovci propadli a ani hokejisté tehdy žádný cenný kov nedovezli). Ne náhodou byl také za r. 1994 vyhlášen jako jeden z nejúspěšnějších sportovců republiky a pro oba z nás zůstanou nezapomenutelné vzpomínky na večer po vyhlášení v hotelu Praha, kdy jsme u jednoho stolu seděli s Katkou Neumannovou, oštěpařem Janem Železným, hokejovým brankářem Romanem Haškem, fotbalovým reprezentantem a tehdy v Japonsku působícím Ivanem Haškem. Před tím jsme si ještě popovídali nejen s motocyklovým závodníkem Františkem Šťastným a seděli u stolu s Alešem Lopraisem…
Standa v následujících letech úspěšně reprezentoval naši republiku na mnoha svazích ve světovém poháru, mistrovstvích světa i na PĚTI paralympiádách. To je tedy pro sjezdaře úctyhodný výkon a jeho výsledky si v současné době může každý lehce vygooglovat a jen tiše závidět…
Byl jsem s ním na všech světových soutěžích a paralympiádách až do r. 2001 a tak dobře vím, jakým je tělem i duší poctivý sportovec. To, že nyní s aktivním závodním lyžováním končí v důsledku nepříjemného zranění je velká škoda, ale byl doslova „posledním mohykánem“ ze sjezdařů 90. let, který vydržel tak dlouho úspěšně soutěžit i s věkově podstatně mladšími.
Stando, díky za všechno – dej se hlavně zdravotně do pořádku a asi by neškodilo, kdybys sepsal své sportovní paměti… ještě sice nemáš padesát, ale dát dohromady takovou knížku bude trvat nějakou dobu!
V Olomouci, dne 6.1.2015
