Jak to celé funguje, očima trenéra Viktora Zapletala
Etapový závod je jakousi okružní cestou po zemi. V našem současném případě po Dominikánské republice. To je samozřejmě dost organizačně náročné a možná vás bude zajímat, jak takový kolos funguje.
Daleko před závodníky jede několik policejních aut a motorek, které odklánějí a zastavují veškerý provoz tak, aby zůstala pouze prázdná silnice. Policisté také usměrňují diváky, kterých jsou zde tisíce. Pak následuje auto s obrovskou hudební aparaturou a komentátory, kteří nesmírně emotivně popisují průběh závodu a pouštějí zdejší temperamentní hudbu. Dále jedou auta a motorky pořadatelů a TV štábů, po nich následuje auto UCI s rozhodčími a pak již jede 120 členný peloton cyklistů. Hned za nimi jede auto s hlavním rozhodčím, které nesmí být předjeto bez povolení žádným z doprovodných vozů a dále pak 20 servisních vozů jednotlivých týmů. Všechny vozy jsou vybaveny vysílačkami. Pokud závodník potřebuje pití nebo má defekt, případně pád, hlavní komisař vydá vysílačkou povolení servisnímu vozidlu závodníka a to předjede celou kolonu a dostane se až k cyklistovi, kterému poskytne potřebnou pomoc a pak se znovu poslušně zařadí do kolony vozidel. Závodníci a trenéři spolu rovněž komunikují vysílačkami. Za kolonou jedou sanitky, autobus pro závodníky, vozidla pořadatelů a další policejní auta a motorky, které neprodyšně chrání celé uskupení.
Při příjezdu do cílového města je vše rovněž velmi pečlivě zorganizované. Celá kolona je odkloněna do uzavřené ulice, kde je cíl závodu, což je zpravidla náměstí v centru města. Po slavnostním ceremoniálu závodníci přesednou do svých servisních vozidel a všichni se přesouvají do budovy, kde je zajištěn oběd a kde také všechny týmy obdrží kartičku s hotelem, kde bydlí.
Ubytování je kapitola sama o sobě. Každý den spíme jinde, s poměrně značně kolísavým standardem. Takže jsme spali například v tréninkovém, superluxusním centru basebalového týmu, či čtyřhvězdičkovém hotelu, který známe z letáků cestovních kanceláří, ale i v hotelu, který připomíná cosi mezi stavbou a zatuchlým sklepem plným plísní. Opravdovou kuriozitou je místní systém hodinových hotelů, tzv. Cabaňas, které splňují všechny náležitosti poměrně luxusního hotelu, ovšem s tím, že v televizi na pokoji naladíte pouze program s pornem. Velikým zážitkem pro nás bylo ubytování v privátu. Srdečnost a pohostinnost majitelů malého penziónku byla úžasná, neméně jsme byli překvapeni i tím, že věděli, že u nich bydlí mistr světa a paralympijský vítěz.
Večeře a snídaně jsou opět společné pro všechny účastníky závodu, což je velmi příjemné, protože po pár dnech se všichni znají a diskutují společně – závodníci, trenéři i jejich doprovody. Ihned po večeři jdou závodníci spát.
Ráno se vstává v 6 hodin, mechanici připravují kola, je snídaně a odjezd celé výpravy do místa startu. Start bývá častokrát vzdálený i hodinu od místa ubytování, což s sebou nese určitý stres, protože dopravní značení a navigace je v Dominikánské republice nulová. Základem je tedy „zahákovat“ se za řidiče místního týmu a za žádnou cenu ho neztratit. Což není jednoduché, protože cyklisté na celém světě jezdí autem velmi rychle a drze, v případě řidičů v Dominikánské republice tento fakt navíc dostává nový, zcela nepředvídatelný rozměr, protože do poslední chvíle netušíte, kam vlastně jedou a nečekané úhybné manévry, které známe z akčních TV filmů typu „Rychle a zběsile“ jsou zde skutečností.
Na to doplatil hned první den i štáb České televize, který se dopravil na závody později a neměl tedy potřebnou dopravní aklimatizaci. Na první křižovatce začali filmaři naivně uplatňovat takové prvky evropské dopravy, jako např. používání blinkrů, přednost chodcům, jízdu pouze na zelenou, či pro zdejší řidiče naprosto nepochopitelný manévr – přednost zprava. 
Způsobili tak naprostý dopravní chaos v městečku San Francisco de Macois, jehož výsledkem byla okamžitá ztráta razantně jedoucí cyklistické kolony. Dopravně vystresovaní filmaři však během následného bloudění náhodou narazili na rychle jedoucí džíp reprezentace Mexika, který sice cestu také neznal, ale znal alespoň přibližný směr místa startu a tak tedy společně jeli. Doslova přes hory a doly, jestli tam je nebo není silnice nijak tým Mexika neřešil. Na start tak přijeli sice z druhé strany, než ostatní, v očích našich filmařů byl pohled štvané zvěře, která je připravena zemřít a smířena se vším, nicméně včas. Je veliká škoda, že jsme s sebou neměli ještě jeden TV tým, který by točil toto, protože případná reportáž by jistě aspirovala na nejednu televizní či filmovou cenu.
