1. Začněme u rekreačního sportu, jak často by měl tělesně handicapovaný sportovec v týdenním cyklu sportovat, aby jeho činnost byla smysluplná a efektivní pro tělo i duši?
A zajímá tě dolní nebo horní hranice? 🙂 Dobrý je samozřejmě i jeden jediný den v týdnu – i ten je lepší než vůbec. I když v takovém případě bezpochyby nelze očekávat nějaký dramatický výkonnostní růst, rozhodně mu to přidá na radosti ze života. A bráno z druhé strany – i Bůh prý sedmého dne viděl, že je to dobré a odpočíval, takže 6 dní v týdnu bych považoval za maximum i pro ty největší nadšence a závisláky. Bez odpočinku není regenerace a bez regenerace nejsou žádné pokroky.
2. Jaké sporty ti připadají pro začínající sportovce jako nejvhodnější, vztaženo na lidi po amputaci či sedící na vozíku?
Těžká otázka. Pokud se jedná o postižení, které vzniklo někdy v průběhu života, hledal bych především sport, ke kterému jsem měl nějaký vztah už před zlomovým bodem. Ono asi obecně platí, že by si člověk, ať už zdravotně hendikepovaný, nebo zdravý, měl vybírat podle toho, kam ho srdce táhne. Původního nadšeného fotbalistu asi nepotáhne plavání a spíš si vybere nějakou kolektivní hru, naopak bývalému plavci přijdou jistě alespoň teoretické návyky vhod. Jinak si ale nedovedu představit žádné stoprocentní omezení či důvody, proč zrvna s tím či oním sportem nezačít. Důležité je mít chuť.
3. Celá řada vozíčkářů zápasí s nadváhou. Jaká forma boje s tímto problémem je podle tvého názoru nejvhodnější?
Nadváha je vždycky otázkou bilance příjmu a výdeje a musí se podle mého názoru řešit na obou stranách rovnice. Problémem vozíčkářů, ať již paraplegiků, a nebo amputářů, není jen nižší pohybová aktivita, ale také snížení metabolicky aktivní hmoty – ono je bilančně vcelku jedno, zdali tam ty nohy fyzicky nejsou a nebo se proměnily v metabolicky minimálně aktivní vazivovou hmotu a tuk. Svalovina horní poloviny trupu, i když sportem vydatně posílená, to nemůže zcela vyrovnat, protože pohyb po kolech je, v tomto ohledu bohužel, také daleko fyzikálně výhodnější a méně ztrátový. Z toho plyne nejen nutnost aktivního pohybu, ale také citelná redukce celkového kalorického příjmu otravy.
4. Závodně jsi plaval na vrcholové úrovni. Jak se ti ale jeví plavání jako forma sportovní aktivity pro rozvoj všeobecné tělesné kondice?
Možná tě to překvapí, ale obecně a pro všechny nikoliv – ale nepopírám, že mám z dětsví plavání dost až do smrti, takže nemusím být zcela objektivní ;-). Většina plaveckých stylů nepřiměřeně zatěžuje horní polovinu těla, zatím co nohy minimálně, takže zdravý vrcholový plavec mnohdy na první pohled vzdáleně připomíná vrcholového sportovce-paraplegika. Hrudník jako skříň a k tomu téměř atrofické nožičky. Extrémě přetěžuje oblast ramen. Navíc je síla ve vodě velmi „měkká“ a vede k velmi nízkému svalovému tonu – z toho vyplývá jistá pohybová nemotornost plavců při ostatních sportech na suchu a také velmi časté úrazy kotníků a kolen.
Pokud se ale budeš ptát na handicapované, tak u nich bych plavání tak příkře nehodnotil. Viděl bych ho například jako vynikající a velmi bezpečný sport pro všechny kategorie zrakově postižených.
5. Častá otázka se týká stravy a životosprávy vůbec. Jaký je současný moderní trend sportovní výživy a jaký je tvůj názor na používání povolených prostředků speciální sportovní výživy, iontových a regeneračních nápojů, kloubní výživy a jiných preparátů, kterými se sportovní trh jen hemží?
Současný trend je takový, že marketing zcela převládl nad vědou a zdravým rozumem a už se v tom asi nikdo nevyzná :-). Ale zcela vážně – potravinové doplňky a speciální sportovní výživa slouží ke zvýšení příjmu těch živin, u kterých by intenzivně trénující sportovec z běžné stravy jen těžko kryl svou spotřebu. Rozhodně nenahradí trénovanost ani pravidelnou a systematickou přípravu.
Doporučil bych proto při nákupu a užívání postupovat velmi uvážlivě, spolehnout se na seriózní firmu s patřičným renomé a tradicí, nabízející ucelenou řadu doplňků pro konkrétní typ sportu a nepodléhat módním vlnám a reklamním kampaním. Vůbec není od věci si nechat poradit od specializovaného dietního poradce.
6. Vitamíny – jak je správně používat?
Přiměřeně :-). Na jedné straně je dobré myslet na to, že tělo si stejně nevezme víc, než potřebuje a nadužívání vitamínů vede tedy podle známého bonmotu pouze k vylučování výrazně dražší moči.
Na straně druhé se mi ale zdá, že ovoce a zelenina, dostupná v poslední době v supermarketech je zejména mimo typické vegetativní období pouze kolekcí vlákniny a nepříliš mineralizované a ochucené vody a vitamín v tom nenajdete, i kdybyste ho hledali celý den… Tak že přiměřeně…
7. Pomalu přejděme k výkonnostnímu sportu. Špičkoví handicapovaní sportovci absorbují stejné tréninkové dávky, jako jejich kolegové bez postižení. Ovšem vzhledem k handicapu většinou dochází k určitému jednostrannému zatížení svalových skupin a kloubů. Jak lze toto kompenzovat?
Především bych se zamyslel nad tím, jestli je skutečně nutné trénovat tolik, jestli náhodou nemám takové obrovské dávky jen ze zvyku či pro jistotu a svůj dobrý pocit. Závislost mezi tréninkovými dávkami a výkonností rozhodně není aritmetická přímá úměra a selským rozumem vzato, jedna noha nemůže snést tolik co nohy dvě. I když, když pozoruju Jirku Ježka, mám občas pocit, že snese daleko víc… 🙂
Regeneraci a kompenzaci bych proto zejména u handicapovaných věnoval pozornost maximální, stejnou nebo možná i větší než tréninku samotnému. Může se to zdát na prví pohled zvláštní – ale výkonnost neroste tréninkem, ale regenerací po tréninku. Trénink je jen impuls k růstu a sám o sobě působí na tělo destruktivně, nikoliv konstruktivně.
A co se týká metod, tady bych použil všechno, co je jen dostupné – od masáží, přes fyzikální procedury, až po všechny představitelné a použitelné formy kompenzačních cvičení a sportů – strečink, jóga, pilates atd. A nezapomenout na tu nejjednodušší nejúčinnější a nejlacinější – spánek. Nejlépe se živý tvor regeneruje a hojí, když spí. Od toho spánek je a člověk se svojí vědou nic lepšího nevymyslel a podle mého nikdy nevymyslí. To jen my lidé západně civilizovaní si myslíme, že spánek je ztracený čas a čím aktivněji do něčeho budeme šťourat, tím to bude lepší. Bude to jen dražší, lepší určitě ne… 😉
8. Jaký čas by měl handicapovaný sportovec věnovat rehabilitaci?
Veškerý, který dokáže utrhnout a stejně to myslím nebude dost :-). Špičkoví atleti tvrdí, že potřebují minimálně stejný počet tréninkových hodin jako hodin aktivní regenerace. Handicapovaný sportovec je poškozeními plynoucími z nepřiměřeného zatěžování daleko ohroženější než sportovec zdravý. A pokud vás v den vašeho nejdůležitějšího závodu zradí nějaká tělesná součástka, můžete tak akorát vykládat novinářům, co by bylo kdyby nebylo a jako byste byli měli formu kdyby… Ale medaile berou jen ti, kdo odstartují a dokončí a „kdybysté“ můžou jen brečet v médiích 😉
9. V poslední době se mezi vozíčkáři rozmáhají doposud netradiční formy sportování, např.: lanové dráhy a sporty v přírodě vůbec, jachting a kanoistika, golf či potápění. Jaký je tvůj názor na tyto sportovní aktivity?
To jsi mi přichystal moc složitý mix. Asi by to chtělo oddělit sporty a adrenalinové sporty, resp. průmysl na zážitky. Sport je to, co dělám pravidelně, systematicky a s cílem se rozvíjet a zlepšovat svojí výkonnost. Pak proč ne – a je jedno jestli golf nebo jachting (jen teda nevim, jak do toho nacpat ty lanovky ;-).
Průmysl na zážitky, neboli adrenalinové sporty, bezpochyby přinášejí zisk provozovateli. Jinak ale připomínají noční tah městem – v tu chvíli bezva zábava, vzrušení a odreagování, ráno bolavá hlava, mlhavé vzpomínky a nejistý pocit, že už byste to snad ani podruhé nemuseli… 😉
10. Pokud by někdo měl zájem o spolupráci a konzultaci s tebou, kam se má obrátit a kde tě zastihne?
To je jednoduché – všechno podstatné, důležité a aktuální najdete „u mě doma“ na www.ondrej-vojtechovsky.cz
