Rozhovor s Danem Pavlisem – tiskovým mluvčím ČPV pro paralympiádu v Pekingu.
1. V roce 2007 jsi s cyklistickou reprezentací prožil 14 dní na mistrovství světa. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Zkušenost to byla obrovská. Měl jsem možnost poprvé v životě účastnit se takové vrcholné akce, fascinovalo mě skvělé zázemí, nádherné prostředí silničních závodů v kraji světově proslulých vinic… Úžasná byla možnost pohybovat se mezi závodníky, s českým národním týmem jsem vyrazil i na trénink na kole. To všechno ve mně zanechalo skvělý dojem, stejně jako samotná organizace, které se poprvé v historii šampionátu zhostila Mezinárodní cyklistická unie UCI.
2. Jsi tiskovým mluvčím výpravy České republiky na LPH v Pekingu. Máš už představu, co tato práce bude obnášet?
Určitou představu mám díky informacím od Alice Tejkalové, která tuto funkci zastávala v minulosti. Uvědomuji si, že to bude obnášet spoustu práce, ale těším se na novou výzvu a věřím v úspěchy naší výpravy.
3. Jsi aktivní sportovec, závodně se věnuješ triatlonu. Jaký sport si v Pekingu, jako divák, určitě nenecháš ujít?
Určitě se těším na cyklistiku, sám na kole rád jezdím a navíc ve mně zůstávají pozitivní dojmy z MS v Bordeaux. Moc zvědavý jsem na atletiku, především v souvislosti s ambicemi českých sportovců. Taky bych rád viděl rugby a šerm vozíčkářů, sporty, které jsem ještě neměl možnost vidět naživo. Zajímavý bude bezesporu i stolní tenis, který je čínským národním sportem.
4. Jako redaktor České televize se běžně dostáváš do kontaktu se špičkovými sportovci jak s handicapem, tak bez něj. Prosím porovnej vzájemně ze svého pohledu sport handicapovaných a sport bez handicapu.
Z mého pohledu platí, že ve všech sportovních odvětvích překonává člověk především sám sebe, v tom se sport handicapovaných neliší od sportu zdravých, stejně jako sport profesionální od amatérského. U handicapovaných sportovců ale navíc oceňuji jejich nezdolnou vůli – musí se vypořádat se svým handicapem a přitom nacházejí dostatek motivace k seberealizaci prostřednictvím sportu. Krása sportu spočívá v tom, že jsou si v něm všichni rovni, všichni musí stejně bojovat o úspěch, všichni musí tvrdě trénovat a obětovat se. V tom není mezi sportem handicapovaných a bez handicapu vůbec žádný rozdíl.
5. Jaký je tvůj názor na současný trend, kterým výkonnostní sport handicapovaných kráčí – profesionalizaci?
Na profesionalizaci sportu handicapovaných nemám vyhraněný názor. Sami sportovci musí vědět, co je pro ně nejlepší. Je cílem profesionalizace i komercionalizace srovnatelná se sportem nehandicapovaných? Přetahování sportovců za pomoci obrovských finančních sum? Pak má profesionalizace spíš negativní význam. Na druhou stranu ke špičkovým výkonům je třeba špičkové zázemí, a to dokáže poskytnout jen profesionální tým. Na úrovni reprezentantů proto profesionální přístup vítám – jedině tak je možné držet krok se světovou špičkou a dál se zlepšovat.
6. Jaký je tvůj názor na účast nejlepších handicapovaných sportovců světa (Jiří Ježek, Oscar Pistorius, Roberto Alcaide…) na vrcholných soutěžích nehandicapovaných sportovců?
Je to fenomén, který je třeba podporovat a před kterým smekám. Je úžasné, když se handicapovaný sportovec dokáže prosadit mezi těmi bez handicapu. Navíc to obohacuje obě skupiny – sportovci bez handicapu můžou čerpat vůli a nezdolnost a handicapovaní sportovci mají zase šanci zviditelnit se, upozornit na sebe, dokázat sobě i ostatním, že handicap opravdu není žádnou překážkou a odlišností. Dávají tak spoustě lidem naději a zároveň pomáhají smazávat rozdílné vnímání handicapovaných a nehandicapovaných většinovou společností.
