Letošní rok je pro naše lukostřelecké reprezentanty zvláště významný, mistrovství světa v tomto nádherném sportu se totiž uskuteční v České
republice, pod patronací ČATHS, když hlavním pořadatelem a organizátorem celé akce bude SK Nové Město nad Metují.
Během vánočních svátků jsme na veřejných lukostřeleckých závodech potkali paralympijského vítěze z Pekingu a našeho v současnosti
nejlepšího lukostřelce – Davida Drahonínského. Položili jsme mu tedy již tradičních 5 otázek…
1. Dave, zlatá medaile z Pekingu je zatím Tvým největším sportovním úspěchem. Kolik je za ní práce?
Na tuhle otázku by mohlo odpovědět hodně lidí, jelikož na té dlouhé cestě až ke zlatu z Pekingu, mi pomáhalo mnoho lidí, ale samozřejmě nejvíc bylo na mě. Každopádně, za tou prací se skrývají hodiny v posilovně, hodiny na střelnici, hodiny rehabillitace a taky jsem si musel ujasnit moje priority, ale to si musí každý člověk ve svém životě říct, co chce a pak to dělat. Já jsem lukostřelbě obětoval vše, ale jsem rád, že ta práce nebyla zbytečná a že to v Pekingu zacinkalo, protože je to i odměna pro všechny lidičky, kteří mi pomáhali při přípravě.
2. Paralympijský závod v lukostřelbě je velmi dlouhý a fyzicky i psychicky nesmírně náročný. Popiš prosím, jak jsi jednotlivé dny soutěže vnímal.
Je to mazec. Nikdy jsem ještě nic psychicky náročnějšího neabsolvoval a to už mám za sebou tři mistrovství světa a jedno dvě mistrovství Evropy. Před odjezdem vše obětujete přípravě a vlastně se potkáváte jen s lidmi na střelnici, nebo na rehabilitaci a ve volném čase jste rádi, že si můžete odpočinout, na chvilku se natáhnout a pustit si nějakou hudbu. Všichni ve vašem okolí se vás ptají, jak to vidíte a na co se cítíte. Už tohle je hrozně náročné.
Pak absolvujete cestu do Pekingu, kde jsou ve výpravě již ostřílení borci a vy jste tam jako benjamínek nový, všechno hltáte plnými doušky, prostě je to něco, co jste nikdy nezažili a těšíte se na to. Přijedete do vesnice a tam vidíte vše bezbariérové, připravené, všude ochotní lidé a v tu chvíli z vás všechno spadne a říkáte si, že je super, že tu můžete být, že jste se sem kvalifikoval a to už je úspěch a nějaká medaile by byla super a máte strach, co když žádná nebude, jak to pak zvládnete psychicky?
Ve vesnici denně potkáváte spoustu lidí s různým postižením, prostě krásný pocit. Pak přijdou tréninky a vy se pomalinku zase dostáváte do takové zvláštní atmosféry a den, kdy máte prodat tu několikaletou přípravu se blíží. Chodil jsem trénovat dopoledne ale i odpoledne, když bylo neskutečné vedro, které nemám rád a špatně ho s mým postižením snáším, ale moje kvalifikace probíhala odpoledne, a tak jsem chtěl trénovat ve vedru, ve kterém jsem měl i závodit. Potom na ten můj závod pršelo a tak jsem se tam v tom vedru trápil zbytečně.
V kvalifikaci sedíte 4-5hodin na jednom místě a musíte vystřelit 6 sad po 6 šípech na sedmdesát metrů, potom je pauza a ještě jednou to samé. Tak že celkem 72 šípů, plus nějaký trénink před tím. Snažil jsem se soustředit na každý šíp, jako by byl první, který střílím a hlavně nepočítat výsledek.
Celou tu dobu je kolem vás mnoho lidí a vy se můžete lehce přestat koncentrovat, tak že tohle byl fakt mazec. Posloucháte, jak vám bije srdce, snažíte se pravidelně pít a hluboce dýchat a zkusit zapomenout, že jste v Pekingu a říkáte si: “je to stejné jako na střelnici v Praze“ … no tyhle pocity se těžko popisují.
Kvalifikace pro mě dopadla moc dobře, lépe to dopadnout nemohlo. Postupoval jsem z prvního místa do vyřazovacích soubojů, ale to nic neznamená, prostě startujete s čistým kontem a všichni mají v eliminaci stejné šance. Mě čekal švýcarský reprezentant, kterého znám a hodně spolu na závodech kecáme. Přijedete na střelnici, kde se střílí vyřazovací souboje. Je tam 5tisíc lidí – prostě hrozné peklo. Je to hrozné psycho.
Střílí se 4 endy po 3 šípech a to střídavou střelbou. Jeden šíp já, jeden soupeř, prostě mazec. Sice jsem ráno snídal, ale když jsem nastoupil na metu, tak jsem měl tak nízký tlak, že bych tam sebou švihnul. Pak ale vystřelíte první šíp a prostě se vám uleví a zjistíte, že se vám střílí stejně jako na tréninku v Praze, prostě to letí hrotem dopředu k terči. Ale ta nervozita je hrozná.
No a já myslím, že já jsem docela šašek a asi mi pomohly slova trenéra před tím na střelnici. Prostě to není peklo, ale velká show a ty lidi chtějí vidět dobré střílení a já se snažil jim ukázat, že se trefujeme.
Když jsem vyhrál se Švýcarem, tak jsem si uvědomil, že už budu nejhůř 4. Pro mě hrozná představa, když jsem na posledním MS a ME skončil bramborový. Čekaly mě dva dny volna, abych o tom mohl přemýšlet, prostě psycho. V semifinále mě čekal můj finský kamarád a fakt se mi proti němu střílelo hrozně. Nechtěl jsem, abych byl já ten, kdo ho vyřadí. A hlavně, kdo prohraje, tak musí pak bojovat o bronz a ta bramborová pozice vás děsí. Člověk se musí soustředit a pak, když jsme měli před posledním šípem stejně bodů, tak to bylo hrozné. Dal jsem devítku a čekal , co střelí on. Seděl jsem a hleděl jsem do země před vozík. Slyšel jsem výstřel a ticho. V hlavě mi proletěla myšlenka, kdyby dal desítku, tak už ti Číňani v ochozech řvali a pak ten speaker řekl seven a já si uvědomil, že jdu do finále a že si domů přivezu nejhůř stříbro a nemusím bojovat o bronz. Že klidně mohu prohrát a mám medaili. Ale v duchu myslíte na tu zlatou.
Pak nastoupíte do finále a máte pocit, že těch lidí v ochozech je tam jednou tolik. Střílel jsem ve finále s Angličanem, i když jsem se těšil na Američana, který zastavil moji cestu za medailí v roce 2005 v Itálii na MS ve čtvrtfinále a loni v Koreji v semifinále. Měl jsem mu tedy co vracet. Ale Jeffry nepostoupil do finále, a tak jsem byl trochu zklamaný. Každopádně jsem chtěl střelit co nejlépe, a to se mi povedlo.
Jelikož jsem vyhrál kvalifikaci, tak jsem byl nasazován jako jednička a mohl si vybrat, zda chci začínat první. Já vždy začínal první už ve čtvrtfinále i v semifinále a bral jsem to pro mě jako výhodu, protože soupeř střílel měl v hlavě to podvědomí, že já jsem už něco střelil a on musí střelit stejně, nebo lépe. Po prvním endu jsme měli stejně, tak jsem pokračoval i dál já ve střelbě, ale v druhém endu jsem dal 10,9,9 a získal jsem náskok 4 bodů, který jsem si udržel do posledního šípu, kterým jsem musel dát 6 bodů, abych vyhrál. Dal jsem 8b a vyhrál.
Bylo to super a prostě nádhera, jen těžko se ten pocit popisuje. Kdybych mohl, tak jsem spadl z vozíku na tu zem a ležel bych tam chvíli a čuměl do nebe, ale to nešlo.
3. Tvá příprava i závodní kalendář jsou poněkud odlišné od lukostřelecké přípravy ostatních handicapovaných lukostřelců. Většinu závodů, které během roku absolvuješ, tvoří závody lukostřelců bez handicapu…
Ano, to je pravda. Každá sezóna pro mě začíná už v listopadu, v hale. Český lukostřelecký svaz pořádá několik desítek halových závodů po celé republice. Já se každý rok účastním minimálně 5 a pak na závěr někdy v březnu probíhá MČR v hale se zdravými střelci. Beru to jako skvělý trénink a na výsledku mi nezáleží, ale rozhodně to vždy potěší a motivuje, když porazíte nějakého „choďáka“.
Po hale pak přijde venkovní sezóna a to jezdím na závody se zdravými, protože se tam střílí eliminace a tenhle druh závodu člověk potřebuje střílet, aby zocelil nervy a hlavně se pak eliminace střílí na MS, ME a paralympiádě. Venkovních závodů se zdravými venku absolvuji taky každý rok minimálně 5.
Na lukostřelbě je právě skvělé to, že mohu závodit se zdravými a tak je moje příprava opravdu kvalitní, jelikož Český lukostřelecký svaz v ČR funguje a pořádá mnoho závodů. Kolikrát bych mohl jet o víkendu třeba na dva závody.
4. Na střelnici jsi známou a uznávanou osobností. Jak vnímáš svůj paralympijský úspěch? Změnilo se v Tvém životě něco po Pekingu?
Já myslím, že se vůbec nic nezměnilo, ale na střelnici mi pomáhali lidičky už před Pekingem a prostě člověk na nich vidí, že jsou strašně rádi, že jste vyhrál. Kolikrát si říkám, že já jsem si užil ten krásný pocit v Pekingu při ceremoniálu, když jsem si broukal hymnu, ale když mi gratulují lidičky na střelnici a sami říkají, že se všude chlubí, že znají olympijského vítěze, ani neříkají paralympijského tak to člověka zahřeje, je to krásný pocit.
Vlastně se ale na střelnici něco po mém vítězství v Pekingu změnilo. Je tam parkoviště, kde je štěrk a mě se tam hrozně špatně jezdilo na vozíčku. Pan Vidím tam nechal udělat chodníček přímo k místu kde parkuji, tak že teď už žádné hrabání kol ve štěrku, prostě super. Nikdo jiný na celým světě, žádný můj soupeř nemá tak skvělé místo na trénování jako já a tolik super lidiček kolem, jako já. Už jen kvůli tomu jsem musel vyhrát. Mám v tomhle ohromné štěstí, že je tam kolem mě spousta skvělých lidí, které mohu požádat o pomoc a oni mi pomohou.
Někdy v lednu by měla proběhnout beseda o Pekingu, tak doufám, že přátelé zdraví lukostřelci přijdou a já jim budu moc poděkovat a povyprávět, jak to v tom Pekingu probíhalo.
5. Mistrovství světa v roce 2009 bude v České republice. Bude pro Tebe domácí prostředí výhodou, nebo se naopak budeš cítit, jako favorit soutěže, pod určitým tlakem?
Řeknu to asi takhle, na MS se už pilně připravuji teď a těším se moc, že si budeme moci zastřílet doma a snad přijdou i fanoušci, ale hlavně tam budu startovat jako paralympijský vítěz. Já tam nepojedu závodit. Těším se na lidičky ze světa, zda se někdo zlepšil nebo někdo nový začal střílet a jsem zvědav jak jim to bude střílet. Já tam pojedu s tím, že si budu chtít dobře zastřílet a ukázat světu, že ten David Drahonínský střílet umí a když tohle dokážu, tak si určitě přivezu nějakou medaili i z Nymburka. Určitě bych chtěl tu nejzářivější a zase si poslechnout tu známou českou písničku, tak snad se mi to podaří.
/Davida Drahonínského se ptal Viktor Zapletal/
