Jméno (přezdívka): Kateřina Antošová (Bára)
Sport / disciplína / kategorie: Paracyklistika /handbike /WH3
Závodit budeme na autodromu Fuji Speedway pod symbolem Japonska, horou Fuji. Profil našeho závodu je dost členitý, odhaduju to na celkové převýšení 800-900 m, to je asi nejvíce, co jsme v posledních letech na velkých akcích jeli. Časovku jedeme na dva osmikilometrové okruhy, počet třináctikilometrových okruhů v silničním závodě ještě není znám (standardně se závodí na 50-60 km). Časovku jedeme 31.8. následující den je na programu silniční závod, oba závody okolo poledne místního času.
Co pro tebe znamená účast na Paralympiádě?
Tokio je moje druhá paralympiáda, nikdy jsem si nemyslela, že mi sportovní forma vydrží ještě na jednu olympijskou sezónu. Ale po velmi úspěšných letech 2018-2019 jsem v celkovém součtu bodů vyjela dokonce dvě účastnická místa. Jak člověk stárne, stává se opravdu hrdý na trikolóru na svém dresu. Česká hymna mě spolehlivě rozbrečí.
K japonské kultuře mám velký respekt. Bohužel bezpečnostní opatření nabourávají samotný princip Olympiády a Paralympiády – setkávání sportovců různých disciplín s úchvatnou atmosférou. Náš závodní okruh se nachází více než sto kilometrů od Olympijské vesnice a tak kromě cyklistů nikoho neuvidím. Raději na to moc nemyslím a snažím se být pozitivní – tedy pouze v myšlenkách na to, co mě čeká.
Jaká byla primární motivace začít dělat ten daný sport?
Sportuji od roku 2013, ostatně nepamatuji si, že bych někdy ve volném čase nesportovala. Nový život s ochrnutýma nohama lze přijmout jako výzvu. Zároveň je třeba pochopit, že pokud se chci cítit součástí běžné společnosti, musím se přizpůsobit já, nikoli ta společnost. Najít si práci, partnera, koníčky. To všechno lze. Jen to stojí vozíčkáře trochu více úsilí než běžné lidi. My, kteří máme v pořádku ruce a hlavu, žijeme naprosto normální život. Pokud by se někdo chtěl litovat, měl by si vzpomenout na lidi s rakovinou, ALS a jinými strašnými chorobami. Mám pár takových známých. Za ně jezdím.
Kdo s tebou poletí do Tokia
Nedílnou součástí týmu je manžel, protože nikdo jiný nedá dohromady handbike složený do přepravní krabice. Montáž handbiku je kritická fáze přípravy na závod a doufám, že se nic nepokazí a handbike doletí celý. Poletíme běžnou leteckou linkou s přestupováním ve Frankfurtu, tam snad s krabicí budou zacházet civilizovaně. Na rozdíl od cyklistů, kteří si berou náhradní kolo, my povezeme jen obří tašku s trenažerem a náhradními díly. Manžel má kromě mechanika a asistenta i roli hlavního fanouška. Odlétáme společně s handbikerem Tomášem Mošničkou a společně s dalšími dvěma českými paracyklisty, jejich doprovodem a manažerem Vojtou si vytvoříme „bublinu“, tak jak jsme zvyklí z minulých závodů.
Jak probíhá tvoje příprava? Kolik kilometrů denně jezdíš?
Trénink se neliší od běžné akce jako je Mistrovství světa. Za měsíc najedu průměrně tisíc kilometrů, podle toho, v jaké fázi přípravy se nacházím. K tomu posilovna a jako rehabilitace plavání. Nedílnou součástí přípravy je i shazování váhy. BMI kalkulačka mi sice stále hlásí, že jsem v pásmu podvýživy, ale vzhledem k tomu, že svaly na nohou mám přirozeně atrofované, musím se řídit vlastním pocitem a porovnáním se soupeřkami.
A cíl pro paralympijské závody?
Ráda bych závod se ctí dokončila. Hezké by bylo překonat osobní maximum v časovce. Paralympiáda je komplikovaná v tom, že sice jedeme dva závody, ale jen časovka je spravedlivý závod proti soupeřkám stejné kategorie postižení. V silničním závodě jsme spojené s jinou skupinou a v ní jsou i soupeřky, proti kterým bez břišních svalů a s vahou svých dlouhých nohou nemám šanci. Je to obdobné, jako kdyby Sagan vozil na kole o 10 kg víc a ještě si v kopci nesměl stoupnout do pedálů. Ale na startu budu myslet hlavně na všechny lidi, kteří mě celou mou závodní kariéru podporují.
Co bys vzkázala ostatním handicapovaným sportovcům, kteří třeba sní, že se takto někdy nominují?
Můj vzkaz je jednoduchý – nevzdávejte se svých snů. Ačkoli dnes vás válcuje realita, zítra může být všechno jinak. A když ne zítra, možná za rok, za deset let, kdoví? Nečekejte, že se vám sny splní bez vaší snahy, bez práce a bez toho, že najdete přátele, kteří půjdou stejným směrem. To je i vzkaz pro dvě mladé dívky, které dnes baví jezdit na handbiku, a které by jednou mohly pokračovat v tom, co jsem já začala.
