Představovat Michala Starka by asi bylo zbytečné. Exkluzívní rozhovor pro www.caths.cz přináší odpovědi i na otázky, které doposud nebyly zveřejněny.
1) Jak se Ti daří po úraze, můžeš už plnohodnotně trénovat?
Naštěstí už ano. S postupným tréninkem, lépe řečeno popojížděním, jsem začal relativně brzo. Celou dobu léčby jsem byl pod pečlivým odborným dozorem našich reprezentačních lékařů v Motole, konkrétně doktora Kryla. Díky němu jsem věděl kdy a v jaké míře můžu začít zatěžovat své pochroumané tělo. V současné době už jsem schopný absolvovat dráhové tréninky. S trenérem Viktorem Zapletalem, nejenom na tréninku, pravidelně konzultujeme tréninkové dávky, které postupně navyšujeme především v intenzitě.
Jediný problém, který mě nyní handicapuje, je stav pahýlu. Při nehodě dostal silný náraz a stále je natolik citlivý, že se nedokážu dostat do protézy. Naštěstí mě tato skutečnost neomezuje po cyklistické stránce. Jezdím tedy buď na kole, nebo se pohybuji o berlích.
2) Tiskem prolétla fotografie Tvého kola, které nepřežilo střet s autem. Jaké kolo máš nyní?
Jako správný cyklista jsem se po nehodě staral nejdříve o svůj závodní stroj, který to bohužel nepřežil. Dva týdny „starý“ silniční speciál jsem naprosto zrušil a udělal jsem z něj skládačku do batohu. Lépe řečeno viník nehody nás zrušil oba – mě i kolo!
Mrzelo mě to o to více, že se jednalo o speciálně vyrobené kolo pro mě s designem v národních barvách… Značka Apache velmi rychle zareagovala a poskytla mi nové silniční kolo – celokarbonový model Apache Gila Monster osazený sadou Shimano Dura Ace. Hmotnost kola je 6,6kg…
3) Je ti 46 let a stále patříš k absolutní světové špičce. Na jaře jsi v Montichiari vylepšil svůj osobní a zároveň i český rekord na světových 3:57.968 ve stíhačce a 1:19.466 na pevný kilometr. Jaké je tajemství Tvé sportovní dlouhověkosti?
Ta číslovka v kolonce mého věku je závratná, ale já si ji nepřipouštím. Ačkoliv je pravda, že mezi paralympijskými cyklisty jsem jediným, který startoval už na paralympiádě v Barceloně – pro pamětníky 1992…
Na druhou stranu zase až tak opotřebovaným cyklistou nejsem, protože se závodní cyklistice věnuji až od svých 24 let. Před tím jsem závodně lyžoval.
Ano v italském Montichiari mi mistrovské závody vyšly náramně. Zajel jsem si osobák ve stíhačce a dokonce i v pevném kilometru. Kupodivu je to u mě trend až v posledních letech a nejeden odborník se diví, jak je to možné, že se zlepšuji rychlostně na staré koleno. Já se domnívám, že se nejedná až o takový zázrak. I s ohledem na to, že jsem schopný jezdit na té nejvyšší úrovni i silniční discipliny, je zřejmé, že je to jen a jen o tréninku. Určitě mám štěstí na trenérské vedení a neotřelé formy tréninku. Ne, že bych byl zrovna tréninkový typ, ale uvědomuji si, že bez náročné přípravy nemám na závodech šanci na dobré umístění.
Zásadní tajemství mé sportovní dlouhověkosti je prosté – cyklistika, hlavně v té závodní podobě mě stále nesmírně baví!
4) Patříš k výrazným osobnostem českého paralympionismu. Byl jsi jedním z aktivistů sporu v českém paralympionismu, který trvá už neuvěřitelných 6 let, rozešel ses s reprezentačním týmem a svým trenérem Viktorem Zapletalem, ovšem v roce 2009 jste dospěli k dohodě a dnes jsi oporou české reprezentace, opět jsi členem úspěšné tréninkové skupiny Viktora Zapletala, vozíš medaile z mistrovství světa a také jsi členem ČATHS.
Asi nikde dosud nebyl publikován Tvůj komentář k těmto tématům…
Moje první reakce na tuto otázku byla „No comment“. Ale nakonec si říkám proč ne. Je pravda, že jsem se k mému návratu vyjádřil před pár lety velmi stručně, až povrchně.
Nevím, zda-li bych se nazval aktivistou sporu v paralympijském hnutí, ale určitou tváří jsem asi byl. To nemůžu popřít. 
Stav po paralympijských hrách v Aténách a stav ve který celý spor eskaloval během let se nedají vůbec porovnat. Vůbec jsem netušil co to vzedme za vášně a nenávist až za hrob na všech stranách. Já jsem stále věřil v dohodu a nechtěl jsem činit unáhlené rozhodnutí, kterého bych později litoval. Prožil jsem si jistou dobu mimo reprezentaci. Přišel jsem tak o MS v Bordeaux (2007) a především paralympijský Peking (2008). Dvě sezóny možná mé životní formy. Nikoho z toho však nemohu vinit. Rozhodnutí bylo jen mé.
S odstupem let vidím události v jiné perspektivě, ale to na věci nic nemění. V roce 2009 jsem dospěl k přesvědčení, že musím udělat zásadní rozhodnutí. Bylo zřejmé, že ukončení sporu není na spadnutí a mně utíkal sportovní život mílovými kroky. K přehodnocení mé situace mě v jistém směru přesvědčovali i v Dukle Praha, mém mateřském týmu. Věděl jsem, že jsou jen dvě možnosti – ukončení aktivity vrcholového sportovce, nebo vstup do ČATHS a návrat do české reprezentace. Musím se přiznat, že se mi ten krok nečinil snadně. Obával jsem se, že pro mnohé budu buď zrádcem, nebo srabem. Nevěděl jsem také, jak mě přijme velmi omlazený tým a hlavně jestli najdeme s Viktorem Zapletalem opět k sobě cestu. K mé úlevě a možná i překvapení si vše postupně sedlo a nemožné se podařilo. Mám z toho dobrý pocit!
5) Jsi bezkonkurenčně nejstarším členem reprezentačního týmu tělesně a zrakově handicapovaných cyklistů a například vycházející hvězda Tereza Diepoldová by klidně mohla být tvou dcerou. V týmu ti říkají „Dědo“, trávíte spolu mnoho měsíců v roce na dlouhých cestách a pokud zrovna nezávodíte, máte společné tréninky několikrát týdně. Jaký je současný tým tělesně a zrakově handicapovaných cyklistů?
Atmosféra v reprezentačním týmu se vůbec nedá porovnat. Když jsem opouštěl reprezentaci, byla v úplně jiném složení a zdaleka spolu netrávila tolik času. S tehdejšími reprezentačními kolegy jsme si byli věkově daleko blíže a nikdo by nemohl být mým potomkem…
Ačkoliv dělám skoro celý život individuální sport, je pro mě tým nesmírně důležitý a atmosféra v něm ovlivňuje do jisté míry můj výkon. Musím konstatovat, že se těším nejenom na závody, ale právě i na partu. Nepanuje mezi námi nezdravá řevnivost a jsme si schopni vzájemně pomoci. Vedle našich mladých závodníků se nemůžu chovat jako starý páprda 🙂
Celý repre tým, včetně realizačního zázemí, se výrazně posunul a v současnosti funguje podobně, jako klasické profesionální formace.
6) Reprezentační tým tělesně a zrakově handicapovaných cyklistů je díky četným partnerům a sponzorům špičkově vybaven. Můžeš srovnat své cyklistické začátky před 17 lety a současný stav?
Kdyby před 17 lety… já jsem trochu vážněji začínal s cyklistikou už v roce 1989 a od roku 1990 závodím! Porovnání je docela úsměvné. Já jsem začínal na železném favoritovi, který vážil skoro jako legendární ukrajina. Trénoval jsem podle pocitu – čím více, tím lépe. Troufal jsem si na neuvěřitelné věci – 345 km během jednoho dne! (to by mě asi v dnešní době trenér Viktor zabil, protože jsem se samozřejmě zlikvidoval na další měsíc). Kombinoval jsem ještě do roku 1994 cyklistiku se sjezdovým lyžováním. Při současném rozvrhu sezóny, kdy kombinuji silnici s dráhou a vlastně zimní sezóna je dráhovou, je kombinace s jiným dalším vrcholovým sportem naprosto vyloučená.
V době mých cyklo začátků byl trochu odlišný systém soutěží a závodů bylo o cosi méně. Mistrovství světa se konalo jednou za čtyři roky. Připočtu-li k tomu mistrovství Evropy a paralympiády, většinou vycházela na každý rok nějaká vrcholná cyklistická událost.
Samozřejmě, že šlo vše kvalitativně nahoru. Nemyslím si, že až tak diametrálně samotné výkony závodníků – určitě se obrovsky posunuly výkony na dráze (v paralympijské cyklistice na programu teprve od roku 1994), ale to spíše vzhledem k tomu, že se daleko více na velodromech trénuje a používá se špičkový velomateriál.
Když jsem v devadesátých letech absolvoval časovku v průměrné rychlosti nad 39km/h pravděpodobně jsem ji vyhrál. V současnosti nemusí ani 40ti kilometrová rychlost stačit na bednu…
Co se však nedá porovnat jsou podmínky! Počínaje materiálním vybavením reprezentačního týmu, až po možnosti regenerace!
Velmi výrazně se změnily principy fungování paracyklistiky. Sice už i za ranných let spolupracoval IPC (Mezinárodní paralympijský výbor) s UCI (Mezinárodní cyklistická unie) na pořádání závodů a zaštítění cyklistiky, včetně povinné cyklistické licence pro závodníky. Ale teprve až po začlenění pod UCI má paracyklistika totožnou tvář s běžnými profesionálními závody. Z cyklistiky v para podání se stal prestižní sport!
7) Jsi českou medailovou nadějí pro paralympiádu v Londýně 2012. Všichni víme, že na trati dokážeš nechat i poslední zbytky sil. Jak londýnský závod vidíš ty, jsi už nyní nervózní nebo naopak bojovně naladěný s tím, že nemáš co ztratit?
Především bych na paralympiádu v Londýně rád odjel naprosto špičkově připravený a především zdravý. Myslím, že já i trenér Viktor Zapletal víme, kde je moje hlavní doména. Na dráze ve stíhačce a na silnici v časovce. V těchto disciplinách bych se chtěl poprat o medaile.
Při avizovaném sloučení kategorií C1, C2 a C3 v pevném kilometru, nemám sebemenší naději na přední umístění – ale to není má favorizovaná disciplina.
Kde mě sloučení velmi mrzí, je silniční závod. Za normálního systému bych si i tady troufal na pěkný výsledek. Pořád v koutku mysli věřím, že UCI a IPC přehodnotí své rozhodnutí a vrátí závodu spravedlivou tvář. Utkávat se o medaile s dvounohými C3 je pro nás jednonožce nesmysl a předem prohraná bitva.
Samozřejmě, že čím se Londýn blíží, tím více si uvědomuji, že mě čeká možná vrchol kariéry. Jeden paralympijský bronz mám, ale ten je už také zaprášený…
8) Letní paralympijské hry Rio de Janeiro a Michal Stark?!
Chce se mi říci ani náhodou. To jsem ale říkal skoro po každé paralympiádě. Musel by nastat zázrak, abych si udržel formu, zdraví a motivaci. Byl bych skutečně už cyklistickým Metuzalémem. I když, můj španělský soupeř Antonio Garcia je ročník 56 😉 …
9) Vzkážeš prosím něco čtenářům www.caths.cz?
Sportovcům přeji hodně sil a sportovního štěstí, aby se nás na paralympijské i olympijské hry co nejvíce nominovalo. Fanoušky a příznivce prosím, aby nejen v Londýně drželi pěsti!
