1. Jaký je tvůj názor na strečing a kompenzační cvičení?
To je velmi komplexní otázka a rozhodně na ní nedokážu dát jednoduchou odpověď. Na straně jedné je jedním ze základních principů přípravy tělesná adaptace – což přeloženo do jednoduché řeči znamená deformace těla podle potřeb toho kterého sportu. To znamená, že svaly využívané rostou, svaly nepoužívané či dokonce překážející atrofují a ochabují. Právě tahle tělesná deformace je jednou z důležitých složek zvýšení výkonnosti.
Čím je sport vzdálenější přirozeným pohybovým vzorcům, tím více se tento, pro sport žádoucí stav, odchyluje od ideálu.
Pokud bychom proto kompenzovali příliš důsledně, se snahou udržet tělo sportovce v učebnicových limitech, budeme z pohledu výkonnosti vlastně pracovat kontraproduktivně.
Na straně druhé ale přílišná deformace může vést ke zhroucení „rovnováhy“ a vyústit ve sportovní zranění. Z tohoto důvodu má každé sportovní odvětví svoje empiricky zjištěná pravidla a poměry pro kompenzační cvičení.
Obecně by se dalo říct, že čím větší síly a silové rázy (akcelerace síly), tím více kompenzačních cvičení v poměru k základnímu tréninku. Nejlépe je to vidět na atletice, kde někteří autoři tvrdí, že zatím co maratonec v zásadě ani strečovat nemusí, sprinteři strečují a kompenzují minimálně tolik, co trénují. Jedná se ovšem o relativní poměr – v absolutních číslech věnuje běžec sprinter trénující nějakých 6-8 hodin týdně strečinku zhruba stejně času jako cyklista s 25 hodinami.
Tohle všechno platí ovšem pouze o závodní sezóně. V mezisezónním období by se měl naopak každý sportovec snažit vrátit co nejblíže ideálnímu stavu a deformace co možná nejvíc vyrovnat. Obavy o to, že se mu bude na začátku dalšího ročního cyklu hůř trénovat jsou liché – deformace má tendenci se kumulovat a co ho neporazilo za rok, může ho v případě, že se nebude snažit škody mimo závodní období napravovat, porazit za roky tři. Tady by se naopak dalo definovat pravidlo, že čím je větší objem tréninku a sportovního zatížení vůbec a čím je sport vzdálenější od přirozených pohybových vzorců, tím intenzivněji by měl sportovec v mezidobí kompenzovat. Takže zatím co atletovi sprintérovi stačí pouze odpočívat, cyklista by měl velmi intenzivně pracovat na kompenzaci dysbalancí.
U handicapovaných ke všemu dříve řečenému přibývá ještě kategorie postižení. Zatím co pro smyslově postižené budou platit téměř stejná pravidla jako pro zdravé, amputovaní a paraplegici už budou potřebovat kompenzace citelně více, protože jejich pohybové vzorce se už od ideálních vzdalují.
Největší čas by kompenzačním cvičením a rehabilitaci měli věnovat spastici, protože porucha nervového řízení svalové činnosti výrazně zhoršuje regeneraci a predisponuje je ke vzniku dysbalancí, atrofií a zkracování některých svalových skupin.
2. Co netradiční formy masáží a sauna?
To, že do dříve uzavřeného království základní sportovní masáže pronikly i další, ve střední Evropě méně tradiční formy pasivní regenerace, mohu hodnotit jenom pozitivně. Výrazně se tím rozšířilo to, čemu se v medicínské hantýrce říká „indikační šíře“. Například: zatím co klasická masáž ovlivňuje hlavně hlavně metabolismus a prokrvení svalové hmoty, působí thajská masáž částečně i jako strečink, vyrovnává svalové nerovnováhy a částečně přes reflexní působení působí i na vegetativní soustavu a tedy vnitřní orgány. Reflexní metody, jako je reflexní masáž, akupresura, shita-tsu či baňkování, dokážou ovlivnit jak vegetativní systém, tak svalové úpony, na které klasická sportovní masáž příliš nedosáhne. Fyzikální metody, jako je saunování, pára, vodoléčba všeho druhu, dokážou působit jak lokálně na problémové svalové partie, tak celkově na vegetativní systém, imunitu a metabolický obrat. A kdo tuší, že tělo nejsou jen maso a kosti, může využít třeba rei-ki, léčení energií, které působí sice pomalu a nenápadně, ale o to účiněji na celého člověka, včetně psychiky.
3. Prosím objasni význam sporttesteru a problematiku zátěžových testů.
Řízení tréninku pomocí měřičů TF je dané typem sportu. Čím vyšší je procento vytrvalostní zátěže v tréninku, tím větší je využití sporttesterů. Pro vytrvalce je tedy základním nástrojem, sprinteři se bez nej obejdou. Někde mezi se nachází technické disciplíny a kolektivní sporty, kde je použití pulsmetru vhodné pro všeobecnou vytrvalostní přípravu. Trenéři kolektivních i individuálních her mohou složitější záznamové pulsmetry využít i pro monitorování a vyhodnocení zatížení v průběhu speciálního tréninku či zápasu.
Co se týká zátěžových testů – zásadně bychom měli rozlišovat testování preventivně diagnostické a sportovně medicínské. Zatím co diagnostický zátěžový test slouží ke zjištění zdravotního stavu a odhalení případných skrytých onemocnění, především srdečních vad a poruch rytmu, u sportovně medicínského testu jde jen o obecné hrubé posouzení výkonnosti a stanovení prahu nebo prahů.
Povídání o významu hodnot tzv. aerobního a anaerobního prahu je na celý dlouhý článek. Kdybych jeho obsah měl vyjádřit v několika slovech – prahy jsou předělové hodnoty na stupnici intenzity zatížení. Určují, kde organizmus sportovce přechází mezi režimy čisté dlouhodobé aerobní vytrvalosti, smíšeného střednědobého aerobně-anaerobního metabolismu a vysoce intenzivního krátkodobého anaerobního režimu. Podle těchto prahů se potom určí tréninková pásma či prvky, působící cíleně na konkrétní metabolický systém a rozvíjející záměrně určitou vlastnost. Díky tomu ze zvyšuje efektivita tréninkového procesu a snižují „vedlejší účinky“.
4. Jak často by měl sportovec na zátěžové testy docházet?
To je velmi individuální. Rozumné minimum je jedenkrát ročně, protože s věkem se rozsah tepové frekvence a tedy i poloha prahů vůči maximu mění. Další testování už záleží především na konkrétních potřebách sportovní přípravy – například ověření efektu soustředění či konkrétního typu tréninkového zatížení a podobně.
Jen bych chtěl upozornit, že laboratorní testy ukazují dobře vztah tepové frekvence k obecným charakteristikám tělesných pochodů, naproti tomu speciální výkonnost v daném sportu indikují jen velmi hrubě a nejsou proto příliš vhodné ke kontrole „formy“ v sezóně. Jednoduše řečeno, čtyřicetiminutový stupňovitý test na laboratorním ergometru, mi z pohledu výkonnosti řekne jenom to, jak jsem na tom ve čtyřicetiminutovém stupňovitém testu na laboratorním ergometru, nikoliv jak jsem připraven na čtyřminutovou stíhačku na dráze nebo pětihodinový závod v kopcích.
Struktura průběhu výkonu je tady naprosto odlišná a faktorů, které mají na výkon v konkrétním závodě vliv je daleko víc, než hladina laktátu a stav zásobování kyslíkem.
Rozhodně by proto nemělo laboratorní testování nahrazovat specifické testování v terénu, nebo kontrolní závody. Trenéři i závodníci by měli mít stále na mysli, že dobrý test laktátové křivky úspěch v závodě nezaručuje a neúspěch neomlouvá.
5. Jaký je rozdíl mezi sporttesterem a měřičem wattové zátěže, jako pomocníky v tréninku?
Přímé měření výkonu v cyklistice je stejně revoluční přechod, jako bylo zavedení měřičů TF před nějakými 25 lety – a stejně tak konzervativní trenérský establishment tvrdí, že výkon vlastně k ničemu nepotřebují. To říkám s plným vědomím svých vlastních pochybností před tím, než jsem si trénink s wattmetrem vyzkoušel na vlastní kůži.
Ono se na první pohled zdá, že měřič výkonu měří na rozdíl od sporttesteru jen nějakou fyzikální veličinu, bez přímé souvislosti se stavem organismu cyklisty. Jenže to není pravda. Pokud se na zátěž při jízdě podíváme z pohledu bilance kyslíku, ukazuje tepová frekvence příjem a výkon spotřebu. Z tohoto pohledu vlastně výkon indikovaný měřičem předpovídá průběh tepové frekvence v následujících minutách – ale i naopak, aktuální tepová frekvence předpovídá výkon, kterého budeme za několik minut schopni.
Teoreticky by tedy bylo možné, aby wattmetry ukazovaly přímo velikost aktuálního kyslíkového dluhu – protože všechny potřebné hodnoty už vlastně známe. Ze spirometrického vyšetření dokážeme zjistit tepový kyslík a tepovou frekvenci přepočítat na množství přijatého kyslíku. Z biochemie naopak známe množství kyslíku na jednu kilokalorii práce, kterou dokáže spočítat wattmetr. A efektivitu svalové práce dokážeme laboratorně změřit opět spirometricky.
Pro praktické použití přináší wattmetr v tréninku nové informace v mnoha směrech. Především nesmírně rozšiřuje možnosti v oblasti diagnostiky výkonnosti – sportovec trénující s měřičem výkonu se vlastně neustále testuje – proto považuji ježdění s wattmetrem „jen občas“ za plýtvání příležitostmi a svým spůsobem vyhazování vynaložených peněz.
Závodník si jen musí zvyknout na pocit, že je neustále „pod dohledem“, byť sebe sama. Vzhledem k tomu, že by jemu samému mělo jít o výkonnost nejvíc, by to ale neměl být zásadní problém.
Měřičem výkonu se rozšiřují možnosti řízení „uvnitř“ samotné tréninkové jednotky – sám jsem byl nesmírně překvapen, jak dramaticky se prodlouží komfortní „dolet“ při tréninku opravdu dlouhodobé vytrvalosti, pokud při přejíždění terénních vln a krátkých kopců dodržím strop FTP (functional treshold power – funkční výkonový práh) a nesnažím se je přervat na těžký převod. Tyto výkyvy výkonu není schopná TF vůbec zaznamenat a přitom vedou k výrazně větší únavě a přetížení organismu.
Stejný wattmetr naopak ukázal, že dlouhé švihy ve velkých skupinách, tak oblíbené mezi mnoha závodníky, jsou z pohledu tréninkového zatížení jen plýtvání časem, protože průměrný výkon při jízdě v balíku je v takových případech mnohem nižší, než kdyby jeli doma na válcích. Stejně veliký tréninkový impuls by získali, pokud by jeli o třetinu kratší trénink ve dvojici nebo maximálně čtveřici. Je ale pravda, že pak by se nemohli najetými kilometry chlubit v pohostinství 😉
Čím je pak intenzita zatížení vyšší, tím se přednosti wattmetru dále zvýrazňují. U intervalů pod 10 minut trvání a intenzity vyšší než FTP je tepovka už téměř „slepá“.
Ovšem není světla bez stínu – tak jako přináší počítač sice větší možnosti, ale také vyšší nároky na obsluhu než kalkulačka, je trénink s měřičem výkonu zase o úroveň složitější, než práce jednoduchým sporttesterem.
Rozhodně bych proto nedoporučil nákup wattmetru úplnému začátečníkovi. Jako vhodný mezistupeň bych doporučil rok či dva systematické práce s kvalitním záznamovým kombinovaným sporttesterem (TF/kadence/rychlost/výškoměr) a hlavně pravidelnou analýzu získaných záznamů. V opačném případě se může nezkušený uživatel v množství pojmů a grafů snadno ztratit.
Více info na: www.ondrej-vojtechovsky.cz
