1. Jaký je Tvůj názor na vícefázový trénink?
Jako na všechny tréninkové metody – nelze ho aplikovat paušálně. Trenér nebo závodník musí vědět proč ho na ten který den nasadil, co od něj čeká a jaká bude asi regenerační návaznost jednotlivých fází. Nesmíme zapomínat na to, že na jedné straně sice dvoufázový trénink umožňuje mírně zvýšit objem zejména krátkých prvků s vyšší intenzitou a kratší regenerační a superkompenzační periodou, na straně druhé ale de facto na polovinu zkracuje čas na celkovou regeneraci po zátěži. K tomu je nutno připočíst fakt, že v první cca půl hodině tréninku je při stejné intenzitě stres ze zatížení až o třetinu vyšší než v dalších dvou až třech hodinách jednotky – bez patřičného zvýšení tréninkového zisku, samozřejmě.
Abych to uvedl na příkladech. Přínosná je například kombinace sprinterského tréninku dopoledne s kompenzační aktivitou, nebo kratším vytrvalostním tréninkem odpoledne. Přijatelný je i často diskutovaný oblíbený ranní trénink nalačno s následnou dlouhou objemovou fází – i když zdaleka ne všechny autority souhlasí s tím, že trénink na lačno má vůbec nějaký pozitivní vliv na metabolismus mastných kyselin a tedy na zvýšení vytrvalosti a snížení množství tuku. Dobrá je také kombinace jakéhokoliv typu tréninku s regeneračními a kompenzačními aktivitami – vyplaváním, strečinkem, balančními cvičeními apod.
Smysl z hlediska fyziologie naopak postrádají varianty, které jsou mezi cyklisty velmi oblíbené – ráno běh, pak 5 hodin na kole a večer posilovna, ráno vytrvalostní trénink, odpoledne prahové úseky a podobně. Předřazení vytrvalostní jednotky fázi anaerobně rychlostní nebo silové je absolutní nonsens. U těchto tréninků je rozvojovým faktorem dosažený výkon, resp. maximální síla. Pokud se ke svému maximu závodník nedostane, rozvojový impuls se nekoná a závodník se pouze dře, ale netrénuje – trénink znamená práci směřující k rozvoji výkonnosti, nikoliv práci fyzikální. Skutečnost že takovou metodiku občas někdo provozuje, přežije a má výsledky ještě není důkazem o tom, že by nebyl stejně dobrý nebo lepší, kdyby trénoval jinak, natož o obecné prospěšnosti téhož.
Za plýtvání časem považuji také dvoufázi oddělenou jen jedno či dvouhodinovou pauzou, tak jak ho občas provozují někteří hobíci z nedostatku času a denního světla (zejména v zimě). Během tak krátké pauzy dojde jen k prohloubení únavy a závodník jde do druhé fáze ještě unavenější, než kdyby trénink vykonal v jednom bloku.
Kvůli soustavnému přerušování regeneračních procesů považuji za pochybný až negativní také efekt paušálně každodenního dvoufázového tréninku. Člověk je stavěný na čtyřiadvacetihodinový denní cyklus střídání odpočinku a námahy. Každodenním dvoufázovým tréninkem tenhle rytmus naprosto rozbijeme a na regeneraci nám zbude mnohdy méně než polovina času – což může znamenat, že regenerace vůbec nenaskočí. Pro příklad si zkuste představit, že jezdíte do práce ne jednou na osm hodin, ale dvakrát denně na hodiny čtyři, jak vám to asi zkomplikuje život a jak z toho budete vyčerpaní. Více hodnot ale určitě nevytvoříte…
Tak že jednou či dvakrát týdně nasazený a pečlivě promyšlený dvou či vícefázový trénink může být v určitém směru přínosný, pravidelný a rutinérsky nasazený spíš škodí.
2. Jaká jsou negativní specifika vrcholového sportu u handicapovaných atletů – vozíčkářů, specialistů na vrhy?
S vrhačskými disciplínami nemám nijakou osobní zkušenost, takže jen odhadnu pohledem zvenku možná rizika. Pomineme přetížení kritických míst pohybového aparátu shodné se zdravými sportovci. Předně je to tedy další nárůst přetížení páteře, protože chybí správné „zakotvení“ sil od horních končetin a hrudníku přes nohy do země. Druhé riziko bude zřejmě vyplývat z toho, že vrhači potřebují ke zdárnému provedení výkonu určitou protiváhu v podobě pořádné tělesné hmotnosti – a přibírání na váze rozhodně není ideální u vozíčkářů, už tak obezitou ohrožených.
3. Co posilovna? Můžu nějak ovlivnit určité tělesné nedostatky tím, že zpevním konkrétní svalové skupiny, jinými slovy, když mě bolí např. záda, je řešením to, že je, možná paradoxně, začnu posilovat a budu pracovat na jejich zpevnění?
Tuhle představu bych považoval za překonanou. „Tělesné nedostatky“, jak je nazýváš, nejsou způsobené slabostí svalových partií – ta je následkem, nikoliv příčinou. Příčinou je dyskoordinace zapojení do značné míry autonomně pracujících svalů „jádra“ – vývojově nejstarších svalových skupin, udržujících pohromadě a ve správné poloze to, co máme společné se všemi obratlovci: hlavu, krk a trup. Patří mezi ně hluboké krční svaly, mezižeberní svaly, hluboké břišní a zádové svaly a v rozšířeném smyslu i bránice a pánevní dno. Tyto svalové skupiny nedokážeme na rozdíl od svalů končetin tak snadno ovládat – pokud nejsme tanečníci, jogíni či mistři tai-chi-chuan. Pokud máme v programech jejich řízení nějakou chybu, a ta může vzniknout už v dětství třeba proto, že jsme začali dříve chodit, než jsme se naučili pořádně lézt, nepracují v dokonalé shodě a trup následkem toho neposkytuje patřičnou oporu svalům končetin. Špatně prováděný pohyb vede k místnímu přetížení a výsledkem je přetížení svalové skupiny, bolest a nakonec i poškození nějaké kostěné struktury.
Klasické „builderské“ posilování tuhle situaci velmi často ještě zhorší – sval, který je přetížený a situaci už tak nezvládá, prohlásíme za slabý a jeho přetížení posilováním ještě zvýšíme. Připomíná to situaci pohříchu velmi častou ve vrcholovém sportu – unavenému závodníkovy, který pro únavu ztrácí výkonnost ještě přiložíme, aby se přestal konečně flákat a zase přinášel výsledky…
Řešením nebývá ani posilování partie skutečně „vinné“, tedy oslabené. Partie není slabá proto, že by se jí dělat nechtělo, ona neví jak. Posilováním se tento problém nevyřeší, protože takovou partii nedokážeme správně zapojit a pokud ano, tak jedině v izolovaném cviku, zatím co v souhře komplexního pohybu opět zůstane stranou.
Jedinou cestou k řešení bývá „přeprogramování“ v podobě cvičení zaměřeného speciálně na práci s tělesným jádrem. Z těch jednodušších a dostupnějších to je dnes celkem populární power jóga nebo pilates, pro složitější případy jsou to různé metody na pomezí rehabilitace. Jako příklad mě napadá Feldenkraisova metoda.
4. Celá řada sportovců přišla o končetinu v důsledku zhoubného nádoru. Po vyléčení začali aktivně sportovat a řada z nich dosáhla až na medaile z MS a paralympiády. Jak by měl postupovat s tréninkem člověk, který se zotavuje z náročné chemoterapeutické léčby a chce se postupně zapojit nejenom do normálního života, ale i do výkonnostního tréninku?
Tady je opět na místě opatrnost a trpělivost. Plně chápu, že se všichni takto uzdravení snaží na předchozí měsíce či léta co nejrychleji zapomenout a co nejrychleji naplnit leckdy těžce vybojovaný život. Jenže agresivní chemoterapie ve svých vedlejších účincích prokazatelně poškozuje i srdce a plíce a nakonec i všechny další metabolicky aktivní tkáně. To znamená, že i jim se musí dát dostatečný čas na regeneraci, aby rychlý návrat k plnému sportovnímu životu nenapáchal další zbytečné škody. Každý původně onkologicky nemocný pacient by se proto měl poradit jednak se svým ošetřujícím onkologem a popřípadě se obrátit i na sportovního lékaře, který má s podobnými stavy zkušenost. Jako příklad bych mohl uvést kliniku tělovýchovného lékařství FN Motol a doc. Radvanského.
5. Pokud by někdo měl zájem o spolupráci a konzultaci s Tebou, kam se má obrátit a kde Tě zastihne?
Nejjednodušší je navštívit moje stránky – www.ondrej-vojtechovsky.cz.
