Samozřejmě mi vůbec nepřísluší, abych hodnotil účinkování naší malé české výpravy na ZPH ve Vancouveru 2010, protože od toho tu jsou jiní. Chci jen připomenout drobnou paralelu s výsledky sjezdařů na ZPH 1994, které se konaly v Lillehammeru, kdy jsem naši výpravu do Norska vedl.
Také do Lillehammeru odlétali naši reprezentanti v r. 1994 s určitými medailovými ambicemi, které měly potvrdit jejich tréninkové úsilí, provozované tehdy víceméně v amatérských podmínkách.
Stali se tak, s dalšími 30 státy, účastníky těchto ZPH, které tehdy měly účast 431 sportovců z 31 států.
Bohužel naše největší „želízko v ohni“ k získání medailových úspěchů přes všechny diplomatické kroky naší výpravy nedostalo bohužel šanci, protože Kateřina Teplá (B3) nebyla vůbec připuštěna na start. Důvod byl tehdy takový, že se ještě startovalo v jednotlivých skupinách postižení a pokud bylo málo účastníků, pak tato skupina byla zrušena a to se v Norsku bohužel stalo. Až na sezení zástupců výprav v Lillehammeru došlo k odsouhlasení změny a teprve tak od dalších ZPH v Naganu 1998 došlo v takovém případě ke slučování příbuzných skupin postižení při menším počtu účastníků – u zrakově postižených např. B2 s B3, u amputářů LW 1 s LW3, atd., tak aby několikaleté tréninkové úsilí hendikepovaných sportovců nepřišlo vniveč.
Tento počet samozřejmě nebylo problémem u „rukařů“ LW 6/8 nebo „jednonožců“ LW2, kterých bylo vlastně ze všech tělesně postižených – amputářů tehdy nejvíce. To, že se nyní startuje jen ve třech kategoriích nevidomí – stojící – sedící s přepočtem koeficienty, je již jiná kapitola.
Standa Loska jako nováček českého týmu měl za sebou úspěšnou historickou mládežnickou kariéru, ale nešťastný pád pod vlak během vysokoškolských studií jeho život dosti změnil. Řadu let o něm nikdo nevěděl, než byl vypátrán, ale následně se tak začlenil do lyžařské reprezentace, tak že se stal její oporou od své první i při této účasti již na páté paralympiádě.
Také tenkrát Standa startoval ve všech vypsaných sjezdových disciplinách, ale až poslední den v poslední soutěži sjezdařů se to podařilo! Byly to hrozné nervy pro všechny, protože po prvním kole slalomu byl Standa pátý! V druhém kole dal ale do své jízdy všechen svůj um i odvahu a při sledování historického videozáznamu mi ještě dnes běhá mráz po zádech. Vybojoval totiž tak poslední den soutěží jedinou medaili pro naši republiku v Lillehammeru 1994 – nádherný BRONZ.
A ještě poznámka na závěr tohoto šťastného příběhu:
To, že vyhlášení slalomu ZPH 1994 proběhlo hned v cílovém prostoru na svahu několik set metrů nad servisním zázemím týmů mělo za následek, že si Standa celý šťastný nechal medaili na krku, ale po přijetí do servisních buněk pod kopcem zjistil, že na krku má jen stuhu se závěsem a medaile zůstala někde na svahu pod sněhem……
O medaili ale nepřišel – pořadatelé „po reklamaci“ předali i s dřevěnou krabičkou medaili další, kterou Standa dosud má. Ale ten původní závěs se stuhou a krabičkou mám ve svém archivu na památku zase já, ….
S pohledem upřeným do medailové budoucnosti na Londýn 2012 i Soči 2014
Roman Gronský, paralympijský medailista z Arnhemu 1980, pamětník a letošní šedesátník
