Autobiografie cyklisty Jiřího Ježka „Frajer“, byla beznadějně vyprodána a během pár měsíců zmizela z pultů knihkupectví. Jirka se přes řadu žádostí rozhodl, že „Frajer“ se zatím dotiskávat nebude. I toto rozhodnutí množí řadu otázek na našeho nejlepšího cyklistu, zda se jeho kniha dočká dotisku, případně pokračování v podobě „Frajera 2.“.
Redakce webu ČATHS vám přináší volné pokračování knihy Frajer, kdy v ročním seriálu rozhovorů společně prožijeme rok s jedním z nejlepších cyklistů světa – Jiřím Ježkem.
Máš za sebou měsíc, kde se pořád něco dělo, pojďme si to postupně probrat:
5.2.2010 – After Párty závodu Praha-Karlovy Vary-Praha, dráhové omnium s nejlepšími českými dráhaři a zároveň tvůj první domácí dráhový závod po zisku titulu mistra světa na dráze. Jaká byla atmosféra, jaké jsou tvé dojmy ze závodu?
Původně jsem ten den měl absolvovat pokus o světový rekord v hodinovce, ale kvůli rozhodnutí mezinárodní cyklistické federace UCI, která dráhu v Motole neuznala, jsem nakonec alespoň mohl startovat s nejlepšími českými dráhaři v omniu. Asi díky původní přípravě na hodinovku a díky mým prosincovým startům v Austrálii se mi docela dařilo. Měl jsem radost, že jsem se mohl pražským divákům a svým fanouškům ukázat v dobrém světle. Skončil jsem na skvělém pátém místě a to v takové konkurenci hodnotím jako opravdu výborný výsledek. Snad se můj výkon líbil i těm, kteří se na mě přišli podívat.
Nebyl to ale jen závod. V rámci večera byl poprvé oficiálně představen projekt Evropského poháru handicapovaných cyklistů v Praze na Strahově a také se zde vydražil tvůj reprezentační dres z Manchesteru za neuvěřitelných 98 000 Kč ve prospěch nadace Pomozte dětem. Máš radost z toho, že jméno Jiří Ježek nejsou pouze medaile a tituly, ale že to, co jsi dokázal, napomáhá znevýhodněným dětem k lepšímu životu?
Samozřejmě, že mě to těší, i když zásluha na úspěchu této dražby je hlavně na straně těch, kteří se na ní aktivně podíleli, tedy dražitelů. To, že mé jméno a úspěchy spojené s mou sportovní kariérou mohou někdy pomoci těm, kteří to potřebují si uvědomuji a proto se každoročně angažuji v několika charitativních a dobrovolnických projektech a mám vždy radost, když vidím konkrétní reálné příběhy se šťastným koncem, ke kterým jsem třeba mohl přispět. I letos budu pokračovat s podporou NF Emil, projektu (Ne)zvratné osudy a projektu Dětský čin roku. Snad bude pokračovat i projekt Věřím si, pro dospívající děti z dětských domovů a mám v plánu i jeden sportovní projekt. Je toho hodně, ale na druhou stranu je to hlavně radost.
9.2.2010 – stal ses Nejlepším handicapovaným sportovcem České republiky za rok 2009. Čekal jsi toto ocenění?
Posledních deset let jsem byl na základě svých výsledků vždy v Top Ten, ale až letos to „dalo“ na vítězství. Já podobné ankety a vyhlášení sice beru s rezervou, protože vím, jak je těžké srovnávat různé sporty a výkony jednotlivých sportovců, přesto však musím přiznat, že mě vítězství velice potěšilo. Beru to i jako ocenění mé práce v propagaci paralympijského hnutí nejen u nás, ale na celém světě.
13.2.2010 – odjíždíš do Itálie na soustředění nového zahraničního profesionálního týmu, kam jsi pro tento rok přestoupil. Tento přestup je prozatím zahalen rouškou tajemství, nicméně veřejnost velmi zajímá, kam jsi přestoupil, za jakých podmínek, do jaké týmu. Prozradíš více?
Letošní sezóna bude pro mne do určité míry zlomová, poprvé v kariéře budu startovat s profesionální licencí. S rumunsko-italským kontinentálním týmem Tusnad Cycling Team jsem měl v polovině února strávit dva týdny při společném soustředění v Itálii. Bylo to ale trochu komické, protože díky nepříznivému počasí jsem se po dvou dnech zase hezky pěkně vrátil do Prahy. Než jezdit v dešti a ve třech stupních, raději si v klidu doma odtrénuji na ergometru. Nevadí mi to, trénuji tak občas i v létě. Přes to „psí počasí“ bylo těch pár dní s týmem fajn. Atmosféra byla skvělá, všichni se na novou sezónu těší. Kromě pěti Rumunů, jsou v týmu i dva Italové a jeden Moldavec. Většina závodníků už má zkušenosti z profesionálních angažmá různě po Evropě a tak se snad bude dařit i výsledkově. Ode mne však nikdo nic nečeká. Pokud to půjde, pomohu ostatním závodníkům, ale spíš očekávám, že budu mít starosti sám se sebou. Můj hendikep je v této konkurenci přeci jen už příliš limitující. Ale zkusím se s tím porvat! Na druhou stranu věřím, že už jen má účast v závodech bude pro tým dobrou propagací a myslím, že tím pomohu i celé paralympijské cyklistice. Kalendář závodů je plně v mé režii, starty si mohu vybírat podle svých potřeb. Mám v týmu zvláštní postavení i tím, že mohu používat svůj vlastní materiál a vybavení od svých sponzorů, se kterým jsem naprosto spokojen. Byla to má podmínka a jsem rád, že ji tým akceptoval. I nadále tak mohu propagovat špičkové české výrobce.
27.2.2010 – Itálie, první silniční závody, s chřipkou, k velké nevoli svého trenéra, který by tě raději viděl s horkým čajem v posteli, nastupuješ rovnou do hodně rychle rozjetého vlaku…
Na první profesionální závody letošní evropské sezóny jsem se opravdu hodně těšil. Sobotní italské Gran Premio delle Insubria (1.1UCI 188km), a nedělní švýcarské Grand Prix Lugano (1.1UCI 180km) měly být pro mě i celý Tusnad Cycling Team prvním velkým testem. Zatímco tým se připravoval v Itálii, já v trénoval v Praze. Víkend před tím jsem absolvoval dva šestihodinové tréninky venku (a teplo zrovna nebylo) a další dva dny na trenažéru. Ve středu už jsem měl teplotu, silnou rýmu a kašel. Doufal jsem, že se to do soboty zlepší a ve čtvrtek jsem odjel do Itálie. Můj stav se ale spíš zhoršoval. Nicméně do závodu jsem nastoupil, nemohl jsem si to nechat ujít. Na startu se sešla hvězdná konkurence špičkových týmů: Liquigas s Ivanem Bassem, Lampre s Damianem Cunegem, BMC s mistrem světa Cadelem Evansem, Caisse d´Epargne, AG2R, SKY, atd. Měl jsem zkušenost ze závodů druhé kategorie, ale závod 1.1UCI jsem nikdy před tím nejel. Musím uznat, že tohle je opravdu „jiná liga“. Hned od startu se jelo „full gas“. Na padesátém kilometru jsme byli za 1:05 a to byla trasa poměrně členitá. Jelo se mi strašně, ta nemoc mi hodně „dávala“. Věděl jsem, že s blížícím se cílem se tempo ještě zostří, ale co nastalo, to mi vyrazilo dech. Po sjezdu z nejvyššího bodu trati, zhruba za polovinou závodu, se na rovině najednou peloton natáhl v dlouhého hada a jelo se šedesátkou, místy i víc, což fakt nechápu. Tempo už nepolevilo. Asi 25km před cílem už jsem nevydržel a odpadl. I tak jsem sám sebe překvapil, protože jsem díky svému zdravotnímu stavu čekal svou „smrt“ daleko dřív. V závodě zůstali jen další dva z našeho týmu a i ti se nedočkali cíle… Druhý den už mě nemoc „podřízla“ definitivně, a tak jsem do závodu v Luganu nastoupil už jen na start a na první vrchařské prémii jsem zalezl do auta. Nemělo to smysl, protože se jelo ještě větší peklo než den před tím, navíc pršelo a bylo pět stupňů. Výsledkem prvního závodního víkendu jsou sice obrovské zkušenosti a zážitky, ale také antibiotika a minimálně týdenní tréninkový výpadek. Možná je to rouhání, ale stálo to za to. Už se těším na další šanci a doufám, že tentokrát budu zcela fit.
