Rozbor zásad tréninkového procesu podle Francesca Conconiho (1. část)
V tréninkové poradně číslo 18 jsem slíbil podrobit legendární a kontroverzní zásady tréninku F. Conconiho analýze a porovnat je se současným tréninkovým trendem.
Krátce připomínám, že profesor biochemie Francesco Conconi z italské Ferrari patří k výrazným postavám tvorby vědeckého pojetí tréninku. Je obdivován i zatracován zároveň a mezi jeho svěřence patřily takové osobnosti světového sportu, jako například: Francesco Moser a jeho mimořádné výkony v cyklistické hodinovce, legendární M. Indurain i olympijský vítěz v maratonu G. Bordin.
Jeho devět zásad tréninkového procesu vyvolalo svého času bouřlivé reakce u ostatních odborníků – od naprostého odmítnutí až po bezvýhradný obdiv. Od té doby už sice pár let uplynulo, nicméně je velmi zajímavé porovnat tyto zásady se současnými tréninkovými metodami, ostatně tyto body jsou předmětem odborných diskusí dodnes…
část 1.
1. Kdo chce opravdu něčeho ve sportu dosáhnout, musí počítat s bolestivými tréninkovými metodami. Sebevětší objemy nemohou nahradit trénink, kdy je sportovci na zvracení a myslí si, že je na pokraji svých sil. K vítězství se nepřichází po lehkých cestách.
Ano i ne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pro ano hovoří fakt, že jenom ti jedinci, kteří jdou v tréninku až na hranici svých možností, pak většinou dosahují úspěchů největších.
Pro ne hovoří fakt, že velmi tvrdé metody bez osobního přístupu častokrát ukončily předčasně kariéru celé řady talentovaných jedinců.
Můj názor: Ano, jsem zastánce velmi tvrdého tréninku, ale s individuálním přístupem, vycházejícím především z pečlivé, každodenní spolupráce s trénovaným jedincem, tak aby se negativní projevy tvrdého tréninku eliminovaly na minimum.
2. Každý skutečně špičkový výkon ve svém závěru představuje silovou práci. O výsledku pak rozhoduje jen hrubá síla a psychická odolnost sportovce. Proto i v tréninku je třeba pracovat na samé hranici vyčerpání. Neexistuje jiný způsob, jak si svoji sílu a odolnost vyzkoušet a upevnit.
Je pravda, že špičkový vytrvalostní výkon v závěru představuje především silovou práci. A také souhlasím s tím, že zvládnutí závěru výkonu určuje v konečném součtu vítěze. Toto dnes „vyrábíme“ postupnou, opakovanou metodou, na hranici 85 – 90% maxima.
Absolutní vyčerpání je kontraproduktivní, tuto metodu vydrží jen velmi málo jedinců a i u těch odolných platí, že opakovaný trénink na 100%, bez potřebné rezervy, výrazně snižuje celkovou sportovní životnost.
3. U většiny individuálních sportů může úspěchu dosáhnout pouze ten, kdo nalezne optimální rytmus svého pohybu. To mu umožní šetřit energii svého organismu. Jakékoliv zrychlení, či zpomalení sportovce zbytečně vyčerpává. Jen inteligentní jedinec je schopen vybojovat ten ohromný boj, kterým je hledání přirozeného rytmu. Nikdo nemůže očekávat, že jej nalezne dříve, než po deseti letech tvrdé a usilovné práce.
Ano. To je pravdivé tvrzení. Jen bych dodal, že díky novým a moderním metodám tréninku dnes dokážeme zkrátit zmiňovaných 10 let přibližně o třetinu.
4. Rozhodujicím faktorem je psychika sportovce. O sportovním výkonu se rozhoduje v hlavě, tělo jej „pouze“ realizuje. Největší význam hraje opět rytmus, který umožní dostat se doslova do transu, kdy člověk nepociťuje únavu ani bolest.
1000x ano. Kdo tuhle větu pochopí, je na cestě k úspěchu. Už staří Řekové dobře věděli, že zvládnutí mysli je základem zvládnutí těla. A dnes, v době profesionality sportu, která umožňuje zajistit peníze, slávu, obdiv, jsou psychické dispozice pro vrcholový sport minimálně stejně důležité, jako dispozice fyzické.
…bude pokračovat v dalším dílu Tréninkové poradny…
/Mgr.Viktor Zapletal/
