… o psychickém tlaku na mistra světa, nesmyslnosti paralympijského sporu, profesi zvané „Český sportovní funkcionář“, milionu i bolavém kotníku…
1) Před měsícem ses stal už pošesté mistrem světa. Jak moc je těžké stát se šestkrát mistrem světa?
No, …asi tak šestkrát těžší, než vyhrát jen jednou. Těžko se mi o tom mluví, nechci aby to vypadalo jako vychloubání, ale jsem na to opravdu hrdý a mám z toho velkou radost. Je to odměna za vše, co cyklistice dávám. A také nejlepší poděkování všem, kteří mi pomáhají…
2) Už třetí rok musíš ve stíhačce atakovat svůj vlastní světový rekord v cestě za vítězstvím. Daří se ti to v neuvěřitelném rozmezí pár setin. Když to nedáš, nebudeš mistrem světa. Kolik to stojí psychických sil?
Není to jednoduché. V současném postavení, do kterého jsem se svým přístupem a svými výsledky dostal, musím celý rok ve všech závodech neustále obhajovat své jméno. Cyklistika je dnes jedním z nejprofesionálnějších, nejprestižnějších a tím i nejnáročnějších paralympijských sportů. A při mistrovství světa je ten tlak samozřejmě největší. I když člověk ví, že v přípravě udělal maximum, nemusí to někdy stačit ani na medaili. Můžu být zkušený, jak chci, stejně se do poslední chvíle musím absolutně koncentrovat. Když taková příprava trvá tři měsíce a každým dnem graduje, je to fakt náročné. Na druhou stranu si uvědomuji, že největší tlak si na sebe vytvářím já sám. Prostě chci vyhrávat!
3) Letos jsi ale vítěznou stíhačku jel naprosto mazácky a promyšleně, pečlivě jsi šetřil síly, alespoň tak to interpretují všichni, kteří závod viděli. Soustředil ses jen na trenéra Viktora Zapletala a konec sis vysloveně užíval. Prozradíš, co se na té dráze během závodu mezi vámi odehrává?
Mazácky a promyšleně? Jsem rád, že to tak vypadalo, ale zas tak jistý jsem si nebyl… Stíhací závod je moje nejsilnější disciplína. Tři měsíce jsem se na ty mistrovské 4km připravoval. Myslel na ně při tréninku, v autě, v letadle, nebo když jsem nemohl spát… Střídavě si věřil a zároveň pochyboval.
Při samotném závodě už není na nic takového místo. Soustředím se jen na to nejdůležitější. Technika jízdy, rytmus šlapání, vlastní dech. Z okolního prostředí vnímám jen Viktora, jeho mezičasy. Je to k dokonalosti vybroušená spolupráce. Nemusíme se na sebe dívat ani gestikulovat. Už celý předstartovní proces je v podstatě automatický. Jen dva lidé už z mého pouhého pohledu ví, co chci, co potřebuji. Soňa i Viktor jsou v tomto směru jedineční. Právě jistota a dokonalá souhra, kterou mi jejich přítomnost přináší, je pro mě před závodem i přímo při jízdě klíčová.
Pro nezasvěceného možná působíme naprosto klidně, že máme vše pod kontrolou. Ale to je jenom zdání, i když je to součást naší vzájemné hry. Přes veškerou vnitřní nervozitu, kterou je každý z nás naplněn až po okraj, na sebe navenek hrajeme, jak jsme klidní… Po závodě se tomu pak musíme smát…
4) A jaká komunikace s trenérem probíhá nyní? Narážím tím na tvůj kotník, kvůli kterému ležíš v posteli a jsi v péči vašeho cyklistického doktora, profesora Štulíka?
Moje rozhodnutí běžet Pražský ½ maraton Viktora samozřejmě nepotěšilo. Byla však součást mé „práce“ profesionálního sportovce, ale také nová osobní výzva. Cítil jsem, že po čtyřech letech bez pořádného volna a odpočinku potřebuji od cyklistiky na chvíli vysadit.
Mohl jsem odjet někam na dovolenou, ale místo toho jsem se tři týdny poctivě připravoval na sportovní výkon, který byl pro mě velkou neznámou. Stejně jako na kole, jsem přípravě na běžecký závod dal všechno, ale tři týdny byly strašně krátká doba.
Můj start na tak významné sportovní akci sice splnil svůj účel, ale poškozené vazy v kotníku jsou hodně vysokou cenou. A právě toho se Viktor od začátku bál. Nic mi nevyčítal, chápe, že i takovéhle akce jsou součástí mých aktivit. Musel jsem mu ale samozřejmě dát za pravdu, že to byl zbytečný risk.
Doufám, že se dám brzy do pořádku a budu se moci vrátit na kolo. Už se po tom měsíci strašně těším!
5) Když se řekne sport handicapovaných, lidé odpoví Jiří Ježek. Ta popularita není jen díky titulům mistra světa. Jakou pozici má podle tebe sport handicapovaných v naší společnosti?
Každé hnutí, každá organizace má ve společnosti takovou pozici, jakou si zaslouží. Mají na to vliv nejen samotné úspěchy, nebo chování jednotlivců – ať představitelů, tak i řadových členů, ale samozřejmě i média.
Paralympijské hnutí u nás prodělalo zajímavý vývoj. Od začátku devadesátých let strmě vzrůstalo povědomí i obdiv společnosti k hendikepovaným sportovcům. Bylo to dáno nejen úspěchy na sportovním poli, ale hlavně skvělou spoluprací s médii a s osobnostmi společenského života. Díky zbytečným sporům, které bohužel se často řešily až příliš veřejně, se od roku 2004 český sport hendikepovaných dostal vinou několika málo jedinců do pozice rozhádaného spolku. Špatná práce s médii a částečně ztracená společenská prestiž celého hnutí je pak nepříjemným důsledkem. Člověk se pak může snažit působit na veřejnost sebelépe, může mít sebelepší výsledky a přesto nezřídka slyší: „Paralympijský tým? Jo, už vím, viděl jsem v televizi, že tam máte nějaký problém…“
Je to škoda, ale nevím, co víc mohu udělat, než že se společně s Viktorem budeme nadále snažit o co nejlepší sportovní výsledky, a tím snad i pozitivní propagaci sportu hendikepovaných. Že se nám tato práce daří, mi na druhou stranu neustále dokazuje obrovské množství gratulací a obdivu po každém sportovním úspěchu.
Takže obecně si myslím, že lidé dnes berou špičkový paralympijský sport, kterým cyklistika nepochybně je, jako každé jiné odvětví hodné obdivu. A za to jsem rád. Vždycky jsem chtěl, aby mé sportovní aktivity byly brány, jako „velká frajeřina“…
6) Paralympijský spor je únavná, dokola ohraná písnička. Spor je dnes všeobecně považován za souboj jedinců, ostatně málokdo vlastně vůbec chápe o co se vlastně soupeří. Jaký je tvůj názor na celou věc?
K tomu se snad už ani nechci vyjadřovat. Od počátku si od celého sporu a s tím spojených kauz snažím udržovat odstup. A věřte, že to často nebylo jednoduché. Veřejně jsem vystoupil jen v momentech, kdy už se něco dostalo hodně za hranu. Ale i z toho jsem „vyléčený“. Konkrétní fakta totiž stejně nikoho nezajímají, každý se jen ptá, na jaké straně stojím. Ale já se prostě už v té špíně nechci hrabat. V současnosti je situace natolik zfanatizovaná, že nevidím možnost normální dohody. Je smutné, že funkcionáři, kteří o sobě říkají, že chtějí vytvářet nejlepší podmínky pro hendikepované sportovce, plýtvají veškerou svou energii i nemalé finanční prostředky v soudních sporech, mediálních přestřelkách a nekonečných tahanicích. Do celého sporu se bohužel začínají vkládat i politici, kteří bez znalosti věci celý problém ještě více vyhrocují. Smutné je, že podle mě existuje hned několik schůdných variant, jak vše rychle a elegantně vyřešit. To by ale musela být na obou stranách alespoň elementární touha po dohodě. Na druhou stranu je spousta sportovců, kteří s chutí trénují, závodí, vyhrávají či prohrávají a celý spor je absolutně nezajímá. A to je dobře!
7) Asi všichni nevěřícně sledujeme kauzu Sazka. Jaký na to máš názor, jako sportovec, který přináší České republice celosvětovou slávu a respekt?
Tady také jenom nevěřícně kroutím hlavou… Ale na druhé straně mi to zas tak neuvěřitelné nepřipadá. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a podobných kauz nejdeme spoustu. Případ Sazka bohužel jen koresponduje s celkovou situací v politice, ve sportovních strukturách a ve společnosti vůbec. I tady těžko hledat konkrétního viníka, protože svůj podíl mají téměř všichni zúčastnění – vedení Sazky, vlastníci (tedy sportovní svazy a sdružení) a samozřejmě i politici, včetně těch, kteří dnes celou situaci nejvíce kritizují. Všichni mají máslo na hlavě.
Podle mě bylo velkou chybou, už na začátku, svěřit tak velkou a významnou firmu do rukou funkcionářům sportovních svazů a sdružení. „Český vysoký sportovní funkcionář“ je totiž sám o sobě úkazem, který je by stál za samostatný článek. Samozřejmě, ne všichni jsou stejní, jsou mezi nimi i mladší, schopní manažeři, ale bohužel je jich stále menšina. Pokud tedy skupina „sportovních funkcionářů“ má vystupovat jako majitel jedné z nejvýznamnějších českých firem, je jasné, že si vedení společnosti dělá, co chce. Je mi jedno, zda si pak majitelé Sazky za problémy mohou svou neschopností, nekompetentností, či se celou dobu nechávali uplácet. Bohužel, výsledkem podle mě je, že český sport přišel kvůli svým funkcionářům a kvůli benevolenci politiků o důležitý zdroj peněz. A to mě, jako sportovce, který patnáct let dělá svou práci maximálně poctivě, docela štve. Na druhou stranu opakuji, že mě to nijak nepřekvapuje.
8) Finance dlouhodobě trápí český sport. Jak vnímáš financování sportu ty, který paradoxně stát téměř nic nestojíš, většina financí na tvou činnost jde ze soukromých zdrojů tvých osobních sponzorů…
To je další těžká otázka. Pokusím se vyjádřit svůj názor, kterým přispívám i do odborných debat na různých platformách, kterých se v poslední době účastním (PULS, Rada pro sport aj.) Pokud jde o státní podporu sportu, myslím, že je nutná absolutní reforma celého systému. Souvisí to jak s případem Sazky a ČSTV, tak s podporou státní reprezentace, rekreačního a školního sportu, tak třeba i s daňovými zákony.
Nemyslím si, že stát dává na sport málo peněz. Jen je potřeba ty peníze vynakládat účelně a jen na projekty, které státu něco přinesou zpět. Dnes tečou peníze ze státní pokladny přes nesmyslné množství svazů, unií a asociací, zkrátka přes mnoho kanceláří a úředníků, a výsledný přímý dopad na sport je pak minimální. Netvrdím, že se prostředky rozkradou, ale každý úředník má nějaký plat – v podstatě za nic, protože o pracovním nasazení a znalostech valné většiny sportovních funkcionářů mám své pochybnosti, v každé kanceláři se svítí, něco se projezdí v autech, „prochlebíčkuje“ na schůzích o ničem, atd.
Podle mě by měl stát přímo dotovat jen státní reprezentaci, která propaguje v zemi v zahraničí a navíc je vzorem mládeži a nositelem pozitivních nálad veřejnosti. S tím samozřejmě souvisí i podpora talentované mládeže, kde bych viděl funkční model, že každý sport by měl své (jedno) sportovní centrum, kde by se talentovaní sportovci připravovali a zároveň i nadále všeobecně vzdělávali. Tím si myslím, že přímá finanční podpora stačí.
Na krajské a obecní úrovni by pak stát (prostřednictvím krajů a obcí) měl převzít do svého majetku sportoviště, stavět nová a spravovat je. Dopoledne by je zdarma užívaly školy a odpoledne by si je pak pronajímaly (za rozumné peníze) sportovní kluby, oddíly a sdružení. Jejich financování už bych ale od státní kasy oddělil. Kdo chce sportovat, ať si to zaplatí. Lidé si zvykli, že za posilovnu, squash či golf musí platit. Rekreační sport je prostě záliba, tak za ní musí člověk platit stejně jako za kino či divadlo. Z těchto peněz musí být oddíly financovány. Samozřejmě, že samotné příspěvky členů by na činnost sportovních oddílů a klubů nestačily. Zde pak vidím cestu ve větším zapojení soukromých firem, které ale musí být za sponzoring více daňově zvýhodněny. Přispívat na chod oddílů by mohly i obce a kraje, ale nenárokově, jen pokud na to budou mít prostředky, formou grantů a reklamy.
Pokud by tedy stát investoval peníze jen do reprezentace a talentované mládeže a zbytek peněz by věnoval na investice do sportovišť, nemusel by se objem zvyšovat a efektivita by byla nesrovnatelně vyšší. Ale je to jen můj názor a zdůrazňuji, že nejsem odborník…
9) Kolik stojí cyklistický rok Jirky Ježka?
To je hodně citlivá otázka. Nebudu konkrétní, protože se bohužel často setkávám se závistí a nerad bych dotyčné jedince ještě více dráždil. Ale není důvod zastírat, že pokud chci být ve sportu nejlepší, musím do toho i hodně investovat. Proto mohu říci, že jedna moje sezóna stojí hodně přes milion korun. A věřte mi, že i když snad mám za sebou odpovídající výsledky, musíme se Soňou celý rok opravdu hodně pracovat, abychom ten rozpočet naplnili.
Mám naštěstí kolem sebe spoustu přátel a partnerů, díky kterým mohu dělat sport na této úrovni, za což jsem jim obrovsky vděčný! Ale zadarmo to určitě není. Málokdo si uvědomí, že zajistit odpovídající zázemí, je ještě daleko těžší, než samotná sportovní příprava. Samozřejmě je to už spíš práce pro sportovní marketingovou agenturu, a ty nabídky často dostávám, ale já chci prostředky mých partnerů využívat maximálně efektivně a tak od začátku pracuji pro naše sponzory jen já se Soňou.
10) Co čeká Jirku Ježka v následujících měsících, když už teď má po sportovní stránce „vyděláno“?
Po březnovém mistrovství světa na dráze jsem měl naplánované cyklistické volno. To se bohužel kvůli zraněnému kotníku dost protáhlo, takže teď jsem už měsíc bez kola a nevím, jak dlouho ještě může rekonvalescence trvat. Tím je tedy daný i budoucí závodní kalendář. Když vše dobře půjde, chtěl bych začít závodit někdy koncem května, začátkem června. Letní sezónu musím ještě probrat s Viktorem. Některé závody pojedu jen jako podpora mladším klukům z reprezentace. Sám chci totiž letos všechno směřovat pouze k silničnímu MS v Dánsku, které se koná začátkem září. Co se týče závodů se zdravými, určitě něco zajímavého pojedu, ale zatím ještě nevím přesně. Musí mi vše zapadat do celkové koncepce přípravy.
11) Uvidíme Tě opět v Praze na Evropském poháru?
Pokud budu živý a zdravý, určitě pojedu!
